Už v pořadí dvanácté slavnostní předávání asistenčních psů společnosti Pomocné tlapky se koná v sobotu v Třemošné u Plzně. Cílem společnosti je výcvik a předávání asistenčních psů zdarma do dlouhodobého užívání tělesně postiženým lidem, zejména částečně nebo zcela upoutaným na invalidní vozík, nevidomým i neslyšícím a lidem se záchvatovými onemocněními. Asistenční psi mohou částečně nahradit službu osobních asistentů nebo rodinných příslušníků a snížit závislost tělesně postižených na jejich péči, zvýšit samostatnost a sebevědomí a tím umožnit těmto lidem aktivně a plnohodnotně se zapojit do běžného života a zlepšit navazování komunikace s okolím.
Výcvik asistenčních psů je ze všech typů výcviků nejnáročnější a narozdíl od výcviku vodících psů pro nevidomé se na něj nevztahuje státní příspěvek. Celková částka na výcvik asistenčního psa přitom dosahuje až 220 000 Kč. "Naše společnost je financována bez podpory státu. Finanční prostředky získáváme výhradně formou darů , grantů, z veřejné sbírky a vlastní výdělečnou činností," říká šéfka společnosti Hana Pirnerová.
Působení organizace je celostátní, se snahou pomoci každému, kdo se na ni obrátí. Význam mají však i aktivity regionální Obecně prospěšná společnost Pomocné tlapky existují již 11,5 roku. Společnost předává již jedenáctou skupinu nu psích asistentů. "Za 11 let oficiální existence jsme vycvičili a předali zdarma do užívání132 asistenčních psů, kteří splňují ty nejnáročnější mezinárodní testy," dodává Pirnerová.
Všechny asistenční psi a šikovní společníci ovládají desítky standardních povelů -
základy poslušnosti- sedni, lehni, zůstaň…
- povely potřebné při pohybu na veřejnosti- vpravo, doleva, stůj, otoč se, jízdu na pohyblivých schodech, cestování autem, MHD….
Speciálních povelů-dovedností-podávání předmětů spadlých na zem,zapomenutých na stole,gauči
- otevírání- zavírání dveří, rozsvěcení/ zhášení světla,
- pomoc se sebeobsluhou- sundání ponožek, rukavic, čepice, svetru, kalhot
rozepnutí zipu, sundání brýlí
- vytažení polštáře, stažení deky,natahování křečovitých nohou,vrácení ruky na ovladač el. vozíku, vrácení nohy spadlé z postele zpět na postel….
Přehled asistenčních týmů kteří se účastní slavnostní promoce, každý tým napsal o sobě představení
1)Jiří Kopta a Elvis
Jiřímu je 31 let, žije se svou manželkou a dcerou v Praze. Má Roztroušenou Sklerózu mozkomíšní a je na invalidním vozíku. Asistenční pes Elvis Jiřímu pomáhá s otevíráním dveří, rozsvěcením, podáváním spadlých předmětů, sundáváním bot a dovezením vozíku či donesením francouzských holí. Elvis je také cvičen na canisterapii, což Jiřímu pomáhá zejména uvolnit spasticitu ve svalech a taktéž k větší psychické pohodě. Manželka Monika trpí Farmakorezistentní Epilepsií, Elvis je vycvičen, aby Moniku v případě záchvatu a pádu na břicho otočil na záda. Díky canisterapii se u Moniky snížil počet záchvatů, zejména pokud má auru a cítí, že se blíží záchvat, pak canisterapie funguje podobně, jako kdyby si Monika vzala léky proti záchvatu
2)Petra Hlisnikovská a Ema
Jmenuji se Petra Hlisnikovská a mou parťačkou nejen do nepohody se stala teď už tříletá černá fenka labradorského retrievra Ema. Emu máme už rok a půl, a i když jsme se za tu dobu už stačily poznat a sžít, neustále mně překvapuje, těší a nabíjí energií.
Její přítomnost prozářila všechny mé dny. Pomáhá mi jak s těmi v uvozovkách „běžnými věcmi“, které asi všichni od svých psích asistentů znáte jako je podávání věcí, svlékání, otevírání a zavírání dveří….tak podpírá i mou psychiku. Zlepšuje mi náladu, a umožňuje mi nebýt tak závislá nejen na přítomnosti lidí ale také na jejich pomoci. Je veliká úleva když ji mám neustále po ruce, třeba jen pro pohlazení, nebo jen pro pocit že zrovna v tom či onom okamžiku nejsem sama.
Ema mně doprovází na každém mém kroku, po bytě i po venku. Je empatická, hravá, bystrá, věrná a pomáhá i s věcmi které bych nikdy neřekla že zvládne. Je houževnatá a své asistenční úkoly plní na jedničku. Je až podivuhodné kolik věcí se dokáže naučit automaticky třeba jen z toho že je děláme každý den a nemusí se jednat jen o typické asistenční záležitosti. Už dokonce máme i své denní rituály….. Zvykla si například automaticky, když přjdeme z procházky svlékat bundu – když mi chce pomoct manžel nebo jiná osoba se kterou momentálně v tu chvíli jsem, kouká udiveně a zároveň jako by se ptala, jak to? Vždyť tohle je moje práce J ! Jako by žárlila na mé lidské pomocníky a zároveň nechápala proč mi pomáhají oni když na to je tu přece ona. Pořád ji dělá radost když mi může něco podat, nebo jinak posloužit prostě z toho jak vidí že je prospěšná. Úžasné a moc užitečné je to, že i ve tmě dokáže najít předmět který mi upadne, ať už se jedná o krabičku s léky či ovládač elektricky polohovatelné postele, který se mi občas nepovede přesně dát na rám postele a skončí na zemi. I to podávání se stalo zcela automatickou záležitostí. Kolikrát se stane že je ve vedlejší místnosti ale jakmile uslyší jí známý zvuk přiběhne a kouká kde že to spadlý předmět skončil aby mi ho mohla podat. Slyší i ty nejtišší zvuky.
S Emou žádný den není obyčejný. Je to psí asistent jak se patří. Umí být lajdák i mazlík. Stala se součástí mých dní, mou oporou, společnicí, kamarádkou ale i léčitelkou splínů a životabudičem. Za to co Ema pro mě představuje a jaká je, vděčím všem z Tlapek, jejím převychovatelům, cvičitelům ale také sponzorům. Všem lidem kteří jsou v těchto slovech obsaženi patří můj vděk a upřímný velký dík.
3) Jana Sedláčková a Bert
Jmenuji se Jana Sedláčková, jsem vdaná a mám dvě děti, tříletého syna Mikuláše a čtyřměsíční dcerku Anežku.
Přesně před rokem jsme si z tlapek odvezli domů černého labradora Berta. Bert má, kromě dovedností asistenčního psa, také speciální výcvik na „přivolání pomoci při epileptickém záchvatu.“
Epilepsii mám, jako následek dvou operací abscesu mozku, od konce roku 2007. Než jsem dostala Berta, nedokázala jsem se se svým hadicapem zžít a smířit. Ovládal mě vnitřní neklid a neustálý panický strach ze záchvatu. Bála jsem se chodit ven, vzít své dítě do náruče, uvařit si čaj, či jít po schodech ….
Bert mi pomáhá hlavně poprat se se záchvaty. Při velkém grand-mal záchvatu umí Bert zmáčknout signalizační zařízení, které vysílá sos volání na manželův mobilní telefon a svou přítomnosti mi pomáhá zvládnout pozáchvatový stav - leží mi v klíně, či těsně u mě a dává mi tak pocit bezpečí, nebo potřebuji-li, přinese mi mobilní telefon, či jiný předmět na který mu ukážu. Stejně se chová také při parciálních záchvatech, kdy povětšinou dochází ke výpadku zraku, omezení hybnosti a neschopnosti vzpomenout si na výrazy, události, slova, věty, věci, jména...
Bert nám pomáhá taky v běžném životě: otevírá nám dveře jdeme-li s kočárkem na procházku, podává a přináší různé věci, masíruje Anežce bříško, když ji trápí kojenecká kolika.
Oba s manželem využíváme taky canisterapii, která mi pomáhá hlavně při bolestech hlavy a zrakových aurách, které se objevují před či krátce po záchvatu a nemalou měrou taky psychicky.
Před Bertem (tedy před rokem) bylo pro mě hrozně těžké být nebo jít někde sama. S Bertem je můj, potažmo život celé mé rodiny lepší. Četnost velkých záchvatů se snížila, jsem celkově psychicky vyrovnanější, klidnější a cítím se bezpečně.
S nadsázkou se dá říct, že je Bert náš rodinný psychiatr, záchranář, hlídač i terapeut. Patří do rodiny a máme ho všichni moc rádi.
Velice si Vás a Vaší práce, milé Tlapky, vážím a moc Vám za Bertíka děkuji.
4)Leoš Kroužel a Ajka
Jmenuji se Leoš Kroužel, bydlím ve Starých Ždánicích u Pardubic. V roce 2006 jsem měl autonehodu a skončil jsem na invalidním vozíku. Moje diagnóza se nazývá KVADRUPLEGIE ( ochrnutí všech čtyř končetin). Ajku mám od roku 2011. Nejvíce mi pomáhá s otevíráním a zavíráním dveří. Dále mi podává veškeré věci co mi spadnou na zem. Pokaždé, když jdu večer do postele Ajka automaticky přiběhne a chce mi sundávat boty a ponožky . Díky Ajce jsem samostatnější a nemusím pořád někoho obtěžovat, aby mi podával věci ze země.
5)Adéla Sikorová a Heidy
jsem studentka speciální pedagogiky a i přes své postižení žiji docela aktivním životem. Od října mi pomáhá moje asistenční "černé zlatíčko" Heidy. Zvládá podávat věci, které mi upadnou na zem, otvírá a zavírá dveře, sundává ponožky, rukavice, najde mobil, klíče a přinese boty, když jdeme ven. Je to nejen skvělá asistentka, ale i zdroj dobré nálady a optimismu.
6)Petra Čermáková a Cyril
ráda bych Vám představila sebe a svého psího asistenta, jmenuji se Petra Čermáková a můj pes má jméno Cyril. S Pomocnými tlapkami spolupracuji již bezmála osmý rok a mám od nich již druhého asistenčního pejska. První pejsek se jmenoval Wirgil-Vilík a byl to velký profesioál až do chvíle, kdy přestal úplně vidět, tehdy jsme se s Tlapkami dohodli, že Vilík už půjde do psího důchodu. Krátce na to mi byl předán nový pejsek se jménem Cyril. Ten mi do mého života přinesl takzvaný nový vítr a to nejen svým velkým temperamentem ale především svou neutuchající radostí stále pracovat, dělat prostě cokoli. Cyril je mým velkým pomocníkem a to ať už jde o vyslékání rukavic nejen mě ale i spolucestujícím cestou do práce, ale též v podávání různých předmětů ze země, podáváním mé ruky na ovládání a v neposlední řadě svou radostnou přítomností.
Ráda bych si dovolila tímto celým Pomocným tlapkám velice poděkovat za jejich úžasnou a potřebnou práci, ať už jde o předvychovatele, cvičitele, managment a všechny zůčastněné. Na závěr bych také ráda poděkovala všem sponzorům, kteří se nebojí přispět v této uspěchané a ekonomicky nepříliš příznivé době jakoukoli částkou na "dobrou věc" DÍKY
7)Doležalová Eliška a Candy / sendy/
jsme rodinka která se skládá ze tří děvčat a matky. Pavla 13let ,Eliška 9let a Anetka má 10.5 měsíců a já Martina 35let,¨
Pocházíme z Ostravy Výškovic. Candy nám velice pomáhá při každodenních úkonech kolem Elišky. Vysvlékání,nyní už i dopomáhá i při oblékání.Odnos plen do koše,podání čisté pleny, odnáší špinavé oblečení k pračce. Dále kde co spadne ihned mě Candy přinese. Tím že máme malou Anetku , jsem zjistila , že ji vadí rozházené hračky po zemi. Zvedne Pavlu/ starší dcerku/ a spolu to odnášejí do bedny. Candy nás úplně všude doprovází , jak k lékařům tak i na vyšetření do nemocnic. Vždy hrdě stojí vedle Elišky.Tím že jsme dostali Candy , je to velká pomoc pro mě jako matku.
Dále Eliška která si nikdy nehrála a nesnesla určité doteky a manipulace je nyní trošku v tomto ohledu lepší. Candy je pro Elišku kamarádkou a nevědomky ji přes levostrannou hemisféru naučila použít levou ručku. Sice jen ve spojeni "Candy pusť" Tímto moc všem děkujeme sponzorům,vychovatelům,cvičitelům za to,že nám pomohli a můžeme mít
8)Marek Havlík a Zoran
Jmenuji se Markéta Pilná. Jsem maminkou Marečka Havlíka, kterému je 13 a půl roku. Dnes už jsme tříčlenná rodina, a to když k nám v srpnu tohoto roku přišel pejsek jménem Zoran. Několik let jsem přemýšlela, zda Marečkovi pejska pořídit. Nebyla jsem si jistá, zda se při našem způsobu života zvládneme o pejska postarat. Potom jsem jednoho dne viděla v televizi dokument o chlapečkovi, který získal pejska od Pomocných tlapek o.p.s. Tak moc mě to zasáhlo, že jsem se rozhodla podat žádost, abychom pejska též získali. Na pejska jsme čekali skoro dva roky a nakonec jsme se dočkali. V létě 2011 jsme si do Třemošné u Plzně pro pejska jménem Zoran přijeli. Už když jsme se jezdili s pejskem seznamovat, tak jsem si všimla, jak moc velký vliv má Zoran na Marečka. Několik let jsme se s Markem učili chodit na záchod a vůbec to nemohl pochopit a pořád nosil plíny. Už poprvé, co jsme se jeli do Třemešné s pejskem seznámit, začal Zoran s Markem chodit na záchod a Marek se ho konečně naučil používat. Pleny nosí pro jistotu dál, ale na záchod už chodí sám. Ačkoliv je Marek autista, tak zvířata má velmi rád. Jako každý autista mívá občas své dny a bývá dosti agresivní a náladový, takže je s ním někdy těžké pořízení. Od té doby, co přišel Zoran k nám do rodiny, se Marek velmi změnil. Má neustále veselou náladu a agresivní nálady vymizely. Je na něm vidět, že je se Zoranem velmi šťastný a že ho má moc rád. Ti dva jsou někdy jak utržení ze řetězu, jak doma řádí. Mareček musí ležícího Zorana v našem malém bytě občas překračovat a tím se naučil lepší stabilitě. Na Zoranovi je vidět, jak moc ho baví nosit a podávat věci, pořád by chtěl Marka svlékat a on se muže počůrat smíchy, jak moc ho to lechtá. Zoran se na nás velmi upnul a konečně si u nás zvykl, je klidný a už doma nezlobí .Venku Mareček nechtěl moc chodit, ale teď se Zoranem jde bez problémů. Jsem ráda, že má náš pecivál taky nějaký pohyb. Jsme rádi, že ho máme, i když to není někdy jednoduché. ¨
9 Lukáš Čermák a Fjona
Lenka Čermáková se synem Lukáškem. Žijí na severu Moravy a patří k nim i táta a desetiletý Filip. Lukáš má 8 let a od tří let si do života nese dětský autismus. Toto postižení mu neumožňuje vidět, slyšet a chápat věci kolem tak jak skutečně jsou. Nedokáže správně zpracovat informace, které dostává a neumí se tedy chovat tak jako zdravé děti. Často na nás lidé útočí, co je to za nevychované dítě ale Lukášek nechce trápit mámu ani upoutávat pozornost, jen se třeba stalo něco co nechápe a nějak na to reaguje. Navazovat kontakt s jinými dětmi či dospělými Lukáš neumí . Hledali jsme tedy jak mu umožnit poznat kouzlo přátelství a našli jsme Pomocné tlapky. Lukášek se seznámil s Fjonou , temperamentní a velmi aktivní fenkou, která měla za úkol ukázat Lukáškovi, co přináší kamarádství. Lukášek se vždy psů bál, stejně jako lidí, ale k Fjoně velmi brzy našel cestu a ona svou trpělivostí a hravostí ho k sobě dokázala upoutat. Dokáží spolu relaxovat, hrát si, Lukášek ji poctivě učí mluvit a logoped tuto aktivitu uvítal, protože se Lukáškova řeč velmi posunula dopředu. Lukáš ji často pasuje do nějaké pohádkové role a Fjona jako Červená karkulka nebo Budulínek poctivě hraje svou roli. Velmi nám pomohla Fjona v tom, že se Lukáš naučil trávit čas s někým jiným než jen s mámou a tak se i Lukášův bratr konečně má své chvilky, kdy se mu může máma věnovat. Fjona u nás nemusí otvírat pračku ani pomáhat vyslékat, ale je Lukášovi přítelem a tím, kdo ho dokáže zklidnit a potěšit. Díky ní začal navazovat kontakt i s dětmi a hledá někoho ke společné hře. Toto prý děti s autismem neumí, ale děti s autismem a asistenčním pejskem se to evidentně mohou naučit.
10) Jiří Hanák a Gábi
Jmenujeme se Hanákovi a jsme pětičlenná rodina z Brna.
O asistenčního psa jsme zažádali poté, co náš syn Jiří v sedmi letech upadl do kómatu. Má moc rád zvířata a vždy si přál mít pejska. Byli jsme přesvědčeni, že pes pomůže jemu i nám.
Gábinu máme necelý rok.
Jiříka pomáhá svlékat, podává nám různé věci, jazykem mu masíruje ruce, nohy, bříško. Jirka na ni velice dobře reaguje a je šťastný.
Máme dvanáctiletou postiženou dceru Andreu, kterou učí Gábinka např. slušně jíst. Andrejka ví, že Gábina nesmí lidské jídlo, tak se snaží, aby při jídle nedrobila pod stůl. Gábina je také první pes, kterého má Andrejka ráda. Předtím se psů hrozně bála.
S příchodem Gábiny je náš život veselejší.
11)Michal Veselý a Aran
michal našel v Aranovi kamaráda, se kterým si rád hraje nebo prostě jen tak mazlí. Aran se učí být Míšovým pomocníkem, např. mu přinese lahev s pitím, podá spadlou tužku, vyndá boty ze skříňky. Míšův den začíná v Aranově pelíšku, kdy se spolu pomazlí a pak teprve se jde připravovat do školy. Ve škole spolu nejsou, ale v poledne jde Aran za Míšou do školy, jdou spolu do jídelny a odpoledne už tráví většinou spolu. Večer zakončují opět spolu, tentokrát v Míšově pelíšku.
12)Aneta a Marie Palyusikovi a Amor
Jsme čtyřčlenná rodina,máme dvě holčičky které mají mentální postižení. Starší má epilepsii a mladší hyperaktivitu. Co máme Amora,mě přijde, že holčičky jsou na tom líp psychicky. U starší dcery asi zabral na epilepsii, protože mívala 100 až 120 záchvatu za měsíc a teď máme asi tak 50záchvatu na měsíc.
Dokáže hodně starší dceru zaměstnat psychicky,dostane malou misku se čtvrtkami piškotu a chodí po bytě a dává Amorovi povely a za odměnu mu kousek dá. Mají obě holky lízání rukou a nohou. Bříško masírovat chtějí, jen když mají náladu. I obličej masíruje. Když se koupou tak se jim líbí ,že Amor příjde a dává jim pusinky. Ve vaně nesmějí na něj šahat, aby nebyl mokrý,tak se to řeší takto. Když jsme venku obě se cítí duležitě, že vedou Amora. Když se jde nakoupit a mladší vede Amora, tak se v obchodě nevzteká a dá se obchod zvládnout. Přiznám se na rovinu, Amor je u nás jako šikovný společník, děti nejsou na vozíku, takže není potřeba takové otvírání a zavírání dveří, podání věcíjako u jiných, kteří to potřebují.Ale hlavně po psychické stránce a je to poznat!! Mě osobně příjde, že tam pokrok nastal.
Amor mě překvapil jak hlídal Maru, když měla teploty a záchvaty, sám šel k ní a hlídal ji v posteli.Odešel potom za Anetkou, až se Maru ulevilo. Tedˇse Maru moc v noci nebudí, i Aneta, když Amor spí jim nalepený na záda. Holky cítí ,že tam je, a spí klidněji. Amor nám hodně přinesl tím, že je zde s námi a má s holkami trpělivost. Děkujeme všem za to, že ho můžem mít.
