I když Boubínský prales postihly polomy - v roce 2007 vichřice Kyrill a v roce 2008 Emma – po nichž následovalo zvýšené rojení lýkožrouta smrkového, v druhové skladbě lesa se tento jev zásadně neprojevil.
Celkem 24 trvalých monitorovacích ploch (z toho 8 v oploceném pralese) vytýčila v roce 2010 sekce CHKO Šumava v přírodě blízkých porostech Národní přírodní rezervace Boubínský prales, které leží téměř na 80 ha původního pralesa. Správa NP a CHKO Šumava zde provádí pouze odborné a dohledové činnosti, území je ve správě Lesů ČR, s.p., Lesní závod Boubín.
„Cílem průzkumu bylo zjištění aktuálního stavu lesního ekosystému této perly českých pralesů, ověření vývojových trendů pozorovaných v minulosti a doplnění podkladů důležitých pro posouzení budoucího vývoje tohoto lesa,“ řekl Pavel Hubený, vedoucí sekce Správy CHKO Šumava a náměstek ředitele.
První výzkumné práce Boubínského pralesa provedl roku 1847 lesmistr Josef John. Současný monitoring navazuje i na následující výzkumné práce z 50. až 90. let minulého století (Řehák, Vyskot, Samek, Vaněk, Průša, Vrška) a mimo jiné ověřuje metodiku biomonitoringu a další dvě metody mapování pralesních porostů (transektová sčítání
a mapování porostní struktury pralesového jádra). Souběžně s touto metodou šetření prováděli odborníci ze sekce CHKO Šumava pod dohledem Doc.Dr.Ing.Tomáše Vršky z VÚKOZ Průhonice mapování veškeré porostní struktury v pralesovém jádru rezervace
(47 ha).
Bylo zjištěno, že všechny základní ukazatele, charakterizující strukturu pralesa, zůstávají posledních 20 let v zásadě shodné. Potvrzuje se, že odrůstající podrost buku v následujících desetiletích přeroste do podúrovně velkých smrků. Vytvoří pod obrovitými smrky a jedlemi souvislou etáž korun mohutných buků a přiblíží se tak stavu, jaký zde zjistil lesmistr John v roce 1847.
„Podíl smrku započal mírně klesat a díky bukům pronikajícím do podúrovně bude klesat
i nadále. To však neznamená, že smrku hrozí vymření,“ sdělil Pavel Hubený.
Dnes podíl smrku (stromy od 10 cm průměru) činí 54 % a přirozeným způsobem může klesnout až ke 30 % - podobně tomu bylo na počátku 19. století. Průzkum ale potvrdil, že k takovému jevu pravděpodobně v dohledné době nedojde i proto, že zmlazování smrkového porostu je dostatečné k tomu, aby vytvořilo porost nový - dosahuje v průměru 1 900 ks
(v oploceném pralesním jádru dokonce 4 350 ks) na hektaru. Přirozená obnova pralesa je stále velmi vysoká a v posledních desetiletích vzrůstá. Dnes dosahuje hektarové hustoty cca 15 460 mladých stromů na hektar (přitom hustota vzrostlých stromů se pohybuje od 250 do 350 jedinců na hektaru).
Nejen početnost, ale i rozložení druhového spektra obnovy odpovídá tradici: početně nejsilnější je zmlazení buku - 8 700 ks/ha, v oplocené části pralesa 10 650 ks/ha. Následuje smrk, jehož početnost v posledních letech zřetelně roste - 1 900 ks/ha, v oplocené části pralesa 4 350 ks/ha. „Zvyšuje se i početnost zmlazení jedle - stromu, o kterém se ještě před 30 lety mluvilo jako o vymírajícím druhu! Mladých jedlí tu roste přes 170, v oplocené části pralesa 250 na hektaru,“ upřesnil Pavel Bečka, vedoucí projektu.
Potvrzuje se moudrost našich předků, kteří bez podrobných a přesných měření cítili, že prales „dýchá“ - po staletí se zde střídají ve vládě odlišné druhy stromů a vždy hrají hlavní roli smrky a buky, méně významnou je jedle.
