Stabilní a vyšší cena, o třetinu větší dotace a kapitálová síla jsou podle pěstitelů z Plzeňského kraje největší výhody pěstitelů obilí ve starých zemích EU ve srovnání se situací v Česku. Západoevropští zemědělci mají na rozdíl od Čechů velké vlastní sklady na obilí, jsou kapitálově propojeni se zpracovateli a odbytovými družstvy, kteří si jim nedovolí nabídnout cenu pod výrobními náklady. Dva rozhodující hráči na domácím trhu, kteří tvoří cenu obilí, naopak podle farmářů cenu obilí snižují.
"Cena krmné pšenice se dnes pohybuje kolem 2200 až 2400 korun za tunu. Přijatelná s minimální úrovní zisku by byla o 400 až 500 korun vyšší," řekl předseda Zemědělského družstva Černošín Vladislav Moravec. Ve starých evropských zemích je přitom o 25 až 40 procent vyšší, a navíc je stabilní.
"Dva roky po vstupu do EU jsou ceny daleko horší, než jsme čekali," uvedl Moravec. Zemědělci očekávali, že intervenční ceny, které stát nabízí za potravinářskou pšenici, půjdou výrazně nahoru, ale loňský propad byl nečekaný.
Ještě před třemi lety stála tuna potravinářské pšenice více než 4000 korun, nyní je výrazně pod třemi tisíci. Kvalitativní parametry, dané intervenčním fondem, zemědělci těžko plní. Nikdo z Tachovska se proto o prodej obilí státu neucházel, uvedl Moravec, zástupce okresní agrární komory. Na Západě navíc funguje státní výkup rychle, v Česku je zdlouhavý.
Většina prvovýrobců navíc nemá vlastní sila. Pokud nechtějí obilí prodat ve žních, kdy jsou nejnižší ceny, musejí platit stovky korun z tuny za uskladnění, čištění a sušení. Sklady jsou od začátku 90. let v rukou soukromých firem, což farmáři označují za velkou chybu státu. Stát sice s podporou EU vyhlásí v květnu dotace na výstavbu sil, ale farmáři nebudou mít na povinný podíl, který převýší polovinu ceny stavby. "Nikdo z Tachovska se o to neucházel," uvedl předseda komory Stanislav Eberl.
Čeští farmáři dostávají oproti západoevropským 65 procent dotací, loni 59 procent. "To nemluvím o kapitálové síle zahraničních farem," uvedl Eberl. Ty mají velké podíly ve zpracovatelském průmyslu a založily odbytová družstva, která nastřádala velký kapitál. V ČR byly pekárny, masokombináty a mlékárny a ještě dříve výkupy obilí privatizovány ještě předtím, než se zemědělské firmy majetkově stabilizovaly.
Za hranicemi v Bavorsku patří sila a zpracovatelské firmy zemědělcům. "Například mlékárna v Chamu, kam dodáváme, si nedovolí snížit cenu mléka pod německý průměr," uvedl Šíma. Cenu si tvoří zemědělci sami. V odbytových družstvech, která farmáři vlastní, se hraje s otevřenými kartami, uvedl předseda krajské agrární komory Jaroslava Šíma. Farmáři, zpracovatelé i družstva se vzájemně koordinují.
"Požadujeme rovný přístup v dotacích, ale zejména v cenách. Jsme v jedné unii, ale ceny 100 kilometrů od nás se výrazně liší," uvedl Šíma. Menší a střední zemědělci musejí prodávat velkým hráčům. Doprava do Německa by je přišla na 400 až 500 korun na tunu, navíc němečtí obchodníci požadují silné spoluhráče.
O finanční síle západních farmářů svědčí podle Eberla enormní skupování zemědělské půdy zejména na Chebsku, ale i na Tachovsku. V rukou českých firem se stoprocentní německou nebo nizozemskou účastí je zhruba 5000 z 53.000 hektarů orné půdy v okrese. Zemědělci si tak často nemohou koupit půdu, na níž deset let hospodařili. Podle původních prohlášení na ni sice měli mít předkupní právo, ale nakonec ji získali cizinci, kteří skoupili restituční nároky. Na Tachovsku změnilo za posledních deset let hospodáře 70 procent zemědělských ploch.
Problémem příhraničí je také to, že zemědělci v těchto podhorských oblastech stále udržují velký podíl obilí. Stavy skotu, který se do těchto lokalit více hodí, ale výrazně klesají, obilí tak nemá odbyt jako krmivo.
