Mantov
Pan Vojtěch Brož se rodičům Terezii a Emanovi narodil v prosinci roku 1927 v Mantově, kde žije dodnes. Jak sám říká, škola ho moc nebavila, zato klasické klučičí lumpárny ho prý bavily moc. Spolu se svým starším bratrem a partou kamarádů rádi běhali venku a blbli ve stohu místních sedláků nebo honili zajíce po lese. „Vždycky když jsme něco provedli, chytili bráchu a ty starší kluky, my mladší jsme většinou úspěšně utekli,“ loví ve vzpomínkách Vojtěch Brož.
Učil se strojním zámečníkem ve Škodovce a chodil pomáhat k sedlákům na statek. „Tam mě hodně bavila práce s koňmi, které jsme chodili napájet k řece. Jinak i v učení jsme byli fajn parta kluků. V té době jsem ještě žádnou vážnou známost neměl, to jsme chodili spíš tak k muzice,“ říká pan Vojtěch.
VZPOMÍNKY NA MLÁDÍ
I na vojnu, kde byl jako řidič, vzpomíná s úsměvem. „To jsem měl takhle zraněné koleno a byl jsem v nemocnici na operaci. Tam jsme laškovali s děvčaty. No a jedna z těch holek si na mě sedla, když jsem tam ležel na lůžku, a zrovna v ten moment se otevřely dveře a přišli moji rodiče na návštěvu. O nic nešlo, ale ten pohled asi vypadal jinak. A táta povídá: Mámo, vidíš, není mu tady vůbec zle, to jsme sem ani nemuseli jezdit,“ směje se. „Nejraději jsem jezdil s panem doktorem Peťulou jako vojenský řidič, který odvážel a přivážel zdravé a nemocné vojáky. Po několika letech se z pana doktora Peťuleho stal primář. Měl jsem štěstí, že jsem se s ním za dlouhou dobu zase setkal.“
Osudovou ženu poznal až o několik měsíců později. „Byli jsme tancovat a stáli jsme tam s kamarádem a šly kolem nějaké tři holky ven a já mu říkám, ta prostřední by se mi líbila. Ještě ten večer jsem ji vzal na parket a pak už to pokračovalo. Manželka se narodila na Ukrajině českým rodičům a po válce se rodina vrátila do Čech. Jako volyňští Češi. Byli jsme i v Kyjevě, v Leningradu a v Moskvě. Pamatuji si, jak jsem tenkrát fotil z okénka letadla a pak přišla stevardka a řekla mi, že je to zakázané. Jenže to už bylo pozdě, já už to měl nafocené,“ připomíná své „lumpárny“ už z dospělého věku pan Vojtěch.
Pan Brož jezdil jako aktivní řidič až do 91 let. „Ještě dva roky zpátky jsem jezdil autem. Paní doktorka mi tenkrát prodloužila řidičský průkaz o rok. Říkala mi, že mi povolí jen 50 kilometrů, tak jsem jí říkal, to ne, já potřebuji třeba do Domažlic, a to bych se pak už nemohl ani vrátit zpátky,“ žertuje pan Brož s tím, že po operaci očí může normálně jezdit i bez brýlí, čemuž se velmi divili i policisté.
RECEPT NA DLOUHOVĚKOST
A jak se tento čilý senior udržuje v tak dobré kondici? Kouká na vše pozitivně a optimisticky a pořád něco vyrábí. Naposledy třeba traktůrek. No a také mu chutná. „K snídani si dávám chleba a škvarkovou pomazánku, či se sádlem. Prakticky každé ráno si to s chutí dávám. Já jsem jednou měl jít na operaci se žlučníkem, doktor mě vyšetřil, dal mi termín za pět týdnů, že asi bude nutná operace. Já se tedy vrátil domů a pak už mi nic nebylo, tak jsem se odhlásil,“ překvapuje pan Brož.
PUDR Z PADESÁTÝCH LET
A ještě jednu zajímavost z hlediska péče o zdraví pan Vojta má – jde o pudr s datem výroby před 70 lety. „Ten pudr používám dodnes. Zřejmě kvalitní výrobek. Dostal jsem to na vojně od doktora na odřenou ruku. Už manželka před třiceti lety říkala, prosím tě, vyhoď to. Ale já ho mám a hlavně používám dodnes,“ směje se pan Brož s tím, že nemá choulostivou pokožku. Při vzpomínce na jeho milovanou ženu se panu Brožovi oči zalesknou slzami. „Moje žena byla úžasná, měli jsme nádherný život. Jeden jsme prostě patřili k tomu druhému. Měli jsme tu partu i se sousedy, vždycky jsme slavili společně a bylo to moc fajn. Má žena byla také výborná hospodyňka, skvěle vařila i pekla,“ vyzdvihuje přednosti své choti vdovec.
Je až neuvěřitelné, jak skvěle to tomuto 93letému pánovi myslí a jakou má paměť. Pan Brož má jednu dceru, od které má tři vnoučata, a aktuálně je už i trojnásobným pradědečkem. Radost mu doma v jeho domečku v Mantově dělá černý labrador a dvě kočky.
