Drahokamy času - Nápadníkovi jsem utekla v sestřině kabátku

Paní Marie Čermáková neměla jako dítě ze smíšeného českoněmeckého manželství na růžích ustláno. Poctivé práce se však nikdy nebála.

Jarní servisní akce AUTO CB

Sulkov

    Rodiče paní Marie se potkali ještě před druhou světovou válkou, oba pracovali u sedláka. Po svatbě začal tatínek Josef pracovat v dole u Nýřan, maminka Antonie se později starala o rodinu. „Bydleli jsme v Nýřanech v domě, který patřil dolu,“ říká paní Marie. „Tatínek byl Němec, tak i proto jsem nejprve chodila do německé školy, v Nýřanech ani jiná nebyla. S koncem války se však začalo všechno rychle měnit, najednou už jsem nebyla Marie Hrbatschek, ale Hrbáčková. Zároveň jsme také museli do jednoho dne opustit náš dům. V té době už jsme byli velká šestičlenná rodina. Neměli jsme narychlo kam jít, tak jsme se uchýlili k babičce z tatínkovy strany do Nového Záluží. Ta moc radost z naší přítomnosti neměla,“ vypráví o rychlé změně poměrů. Podobné to bylo i s její češtinou:„Doma jsme mluvili většinou německy. Najednou jsem začala chodit do české měšťanky, ale přitom jsem česky znala jen od maminky písničku Tluče bubeníček. Během jednoho roku jsem se v jednotřídce naučila perfektně mluvit,“ říká paní Marie. „Od babičky jsme se však museli rychle přestěhovat. Bydleli jsme nějakou dobu v domu šachty, kde byl tatínek zaměstnaný, pak jsme odešli do Chotěšova.

    Byla jsem nejstarší ze sedmi dětí, bylo nás pět kluků a dvě holky. I proto jsem musela nastoupit v patnácti letech do práce. Zaměstnaná jsem byla ve stodské sodovkárně, pak jsem povýšila na závozníka a po celém Domažlicku rozvážela limonády,“ vypráví. Původně se ale paní Marie chtěla vyučit prodavačkou: „Na školu mě tenkrát nevzali, přece jen jsem byla z německé rodiny. Kamarádka našla v novinách inzerát, že hledají do Jirkova horničky. Tak jsme se společně přihlásily. Byly tam dívky z celých Čech, od Plzně ale jen my dvě. Nejprve jsme bydlely na zámku Červený Hrádek u Jirkova, tam to bylo moc hezké. Byly tam velké světlé pokoje, v jednom nás spalo deset. Po čase nás přestěhovali do nových internátů v Schönbachu, dnešním Meziboří.

    Všude jsme musely chodit s vychovatelkami, abychom se jako mladá děvčata někde nespustila. Vzpomínám si, jak nějaké dívky z Prahy musely odjet, protože si do pokojů vodily chlapce a pak za nimi utíkaly po svázaných prostěradlech z okna,“ líčí paní Marie. „Vždy týden jsme chodily do školy a čtrnáct dní pracovaly v dole. Okolo Jirkova byla řada nízkých dolů, ale my fáraly do hlubinného, až 300 metrů pod zem. Vyfasovaly jsme montérky, gumovky, helmu a kahan a nastoupily do výtahu, který nás zavezl dolů,“ vzpomíná na tvrdou práci. „Především tatínek nebyl rád, že jsem se rozhodla jít v jeho stopách,“ dodává.

    „Po dvou a půl letech, když jsem se vyučila, jsem se vrátila domů. Tenkrát se narodil rodičům sedmý syn a bylo třeba, abych byla mamince k ruce. Pracovat jsem začala v muniční továrně na bývalém Zieglerově dole v Nýřanech, vyráběla jsem miny a střelivo,“ vzpomíná paní Marie. Po čase se továrna přeměnila na výrobnu částí pro telefonní ústředny. „Stali jsme se pobočkou pražské centrály,“ dodává. Proto jsem s kolegy odjela na čtyřměsíční školení do hlavního města. Bydlela jsem v hotelu Modrá hvězda a vprůběhu kurzu se naučila pracovat se soustruhem, všechno to bylo pod olejem. Po návratu z Prahy jsme přešli pod Teslu, ale u výroby revolveru jsem si moc nevydělala,“ vzpomíná paní Marie.

    V den, kdy jsem slavila své jednadvacáté narozeniny, jsem šla za rakví otce. Zabilo ho neštěstí na šachtě, následně jsme museli opustit i byt, který patřil dolu,“ vzpomíná paní Marie. „Pak za mnou přišel mistr, že bych mohla jít pracovat na kontrolu, abych si víc vydělala. Zůstala jsem tam až do důchodu. Kolektiv tam byl také výborný, jezdili jsme na rekreace, byla jsem v Bulharsku a v Polsku,“ říká paní Marie. Chodila jsem s klukem, Moravanem Vladimírem. Chodila jsem s nim asi čtyři měsíce, on pak šel do civilu a našel si v Plzni byt a práci, všechno kvůli mně. Ale já jsem se zbláznila do Vlastimila Straky, který přišel k nám do práce.

    Jezdil za mnou, u nás v Chotěšově byly každou neděli od pěti čaje. Říkala jsem si, jak já to udělám, když ten Vláďa přijede. Tak jsem šla na čaje se sestrou, já měla červené paleto a sestra zelený kabát. Když se blížila hodina, kdy jsem měla jít Vlastimilovi naproti ke Stodu, tak jsem si vzala sestry kabát. Setkali jsme se v polovině cesty. Do toho přijel Vláďa z Plzně vlakem. Nejprve šel k nám, kde mu řekli, že jsem na čajích a tam mu sestra řekla, že jsem někam šla. Náš táta seděl v hospodě a dával si pivo, Vláďa našeho tátu znal, tak si k němu přisedl a spolu na mě čekali. Když jsem pořád nešla, tak se společně vydali mě hledat a šli rovnou do Stoda. Já tam šla s Vlastimilem do divadla a oni tam byli, jen mi přehlédli. Hledali červené paleto a já měla sestřin zelený kabát. Domů jsem přišla dříve, než táta s Vláďou. Dorazili, až když už jsem byla v posteli. Vláďovi nejel pozdě večer žádný vlak, tak u nás musel přespat,“ vzpomíná na mládí. „Člověk má jednu lásku, na kterou myslí celý život. Vlastimil mi říkal Kukačko a rozešli jsme se, ani nevím proč. Potom jsem se dvakrát vdala a pokaždé špatně,“ vypráví paní Marie.

    Poprvé se vdala v 27 letech, vzala si vojáka Josefa: „Narodila se nám dcera Marcela, jenže manžel se do práce nehrnul, byl líný. Holce bylo tři čtvrtě roku, když jsme se rozešli. On odjel domů a já o něm nic nevěděla. Čtyři roky trvalo, než nás rozvedli, protože ho pořád nemohli najít. Byla jsem věčně u soudu, nakonec nás rozvedli na dálku, ale to už jsem měla syna s druhým manželem. S dcerou jsme nejprve dostaly byt v Chotěšově, zařízený byl skromně, pak jsme se s druhým manželem přestěhovali do Hoříkovic,“ vzpomíná. „Druhý manžel se jmenoval také Josef, synovi jsem dala jméno Libor. Jenže druhý manžel měl rád pivo a kamarády. Jednou jsem toho měla dost, tak jsem šla za sestrou do Plzně. On mě pořád nabádal, abych se vrátila zpátky, až jsem se nakonec vrátila. Klukovi bylo 16 let, měla jsem strach, aby v Plzni nepřišel do nějaké party. Jenže po osmi letech si manžel našel jinou,“ říká paní Marie. Nyní si paní Čermáková krátí čas sledováním Milionáře, u kterého se, jak tvrdí, odreaguje. Zároveň se těší na léto, kdy se stane poprvé prababičkou.


Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.

The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář

Další články z rubriky

Jarní servisní akce

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka