Čtyřiadevadesátiletý Jan Šimek se na začátku rozhovoru moc neusmíval. „Vždyť ani nevím, co bych měl povídat, nemám co,“ sdělil trochu nerudně. Brzy se ale rozpovídal, často se smál a nakonec byl rád, že svůj dlouhý život aspoň stručně zrekapituloval. O tom, co prožil a prožívá, jsme si povídali v Domě s pečovatelskou službou v Sulkově, kde žije v malém bytě v přízemí, s výhledem na les a na doslech od několika laviček, kde sedávají jeho sousedky.
Jak se dnes máte?
Dobře. Nic mi nechybí. Jen trochu tíseň. Někdy.
Z čeho?
Abych tu ještě chvíli byl. A mrzí mě, že na sebe lidé nejsou hodnější. Mrzí mě ty pomluvy a neochota pomáhat. Však to občas slyším i odtud. Žijeme tady přitom jako jedna velká rodina. Ale neshody jsou i v rodinách, to je pravda…
Kde jste se narodil?
V obci Hadovky, v jižních Čechách. Později jsme žili v Toužimi. Až v šedesáti letech jsem se odstěhoval do Líní, to je hned vedle Sulkova.
Stěhoval jste se v šedesáti za prací?
Kdepak, za ženou! Víte, já jsem na sebe předtím trochu zapomněl. Vlastně jsem nežil. Až v tomhle věku jsem se probudil, našel jsem si přes inzerát jednu vdovu, která bydlela v Líních, a přestěhoval se sem. Byla moc hodná. Také jsem s ní vyženil dcerku, která mi teď hodně pomáhá. Tedy vyženil…v uvozovkách, protože jsme se nevzali. Žili jsme jen tak. To nevadí, ne?
Jistěže ne. A jak to myslíte, že jste se v šedesáti probudil?
Za druhé světové války jsem byl totiž pracovně nasazený v Německu. Byl jsem tam dva roky, přesně 25 měsíců. Mezitím mi doma onemocněla maminka. A bohužel zemřela jen chvíli před tím, než jsem se vrátil. Ani jsem se s ní nerozloučil. Hrozně mě to vzalo. Byl jsem z toho…byl jsem pak úplně – zkrátka – pitomý. V tom Německu, v továrně, v lágru – všichni jsme se tam těšili domů, hlavně na mámy, byli jsme mladí, možná ještě děti. A já svoji mámu nestihl…přitom jsem v Německu málem přišel dvakrát o život.
Povídejte.
Pracovali jsme v továrně, třeba u té vertikální hoblovky. Byla to těžká práce. Často jsme byli navíc pod palbou. Jednou jsem se chtěl ulít a simuloval jsem. Při měření teploty jsem nenápadně sklepal teploměr, aby ukazoval, že mám horečku. Poslali mě ven z továrny, měl jsem čekat v sanitce. Jenže přišel nálet a já se nestihl vrátit a schovat se. Bomba spadla blízko. Byl to takový rámus, taková tma a dým. Hrozný. Lezl jsem po čtyřech, vůbec nic jsem neviděl, snažil jsem se schovat. Poučilo mě to: dělat lumpárny se nevyplácí.
A ten druhý případ?
Podruhé jsem byl obviněn, nutno říct, že neprávem, ze sabotáže. Něco se rozbilo. Něco s elektrikou. Prý jsem za to mohl já, že jsem to rozbil schválně. Naštěstí se mě zastal jeden elektrikář, odněkud z Ostravy byl. Řekl, že by se to mohlo stát každému, že to není moje vina. Scházelo málo – v jednu chvíli jsem se opravdu vážně bál o život.
Co jste po návratu dělal, když jste zjistil, že maminka nežije?
Mám to jak v mlze. Nemohl jsem se vzpamatovat. Jak jsem říkal, desítky let jako bych nežil. Byl jsem s tátou a jeho novou družkou. Jediné, co mě dokázalo utěšit, byli koně. Staral jsem se o ně v jižních Čechách i v Toužimi. Jenže pak jsme je museli dát do JZD. Dělal jsem později v lese a nakonec jsem zakotvil ve fabrice v Toužimi, dělal jsem něco jako zámečníka.
Jak vzpomínáte na totalitní režim?
Že nám v 50. letech vzali ty koně, to byla rána. Každý zemědělec by se měl starat o svá pole, zvířata, má k nim vztah. V kolektivu to není ono. To bylo špatně. Ale teď, když jsem starý, si myslím, že na každém režimu je něco zlého i něco dobrého. V komunismu a vlastně i za války bylo hrozné, když Čech škodil Čechovi. Ještě pochopím, když nám škodili cizinci, ale když si jdou po krku vlastní lidé? V tomhle za komunismu lidé dost zkusili a umožňovala jim to právě ta doba.
A změny v roce 1989 vás potěšily? Sametová revoluce?
To víte, že jsem měl radost. Ale také to není ono…
Čeho teď nejvíce litujete?
Že jsem zaspal svá mladá léta.
A jste spokojený? Co si ještě přejete?
Opravdu mi nic nechybí, jak jsem říkal na začátku. Jsem rád, že mi slouží nohy, chodím na procházky, dojdu až do Líní a zpátky. Bohužel, moc dobře nevidím, nemůžu číst, ale slyším dobře. Co bych si přál? Abych tu ještě pár let žil, a to ve zdraví. Chtěl bych se dožít určitě devadesáti pěti let. Starají se tady o mě dobře, praní a úklid mám dokonce zadarmo, protože jsem byl nasazený, je to něco jako odškodné. A také jsem vděčný, že mi ještě slouží hlava. To je nejhorší, když to člověku přestane myslet. Já jsem ještě v pohodě. Vždyť my jsme kluci mladí, nic nám neschází (prozpěvuje a směje se)…a nedala byste si slivovičku?
