Drahokamy času - pan Jan Šimek

Centrum pečovatelských a ošetřovatelských služeb Město Touškov připravilo ve spolupráci s MF DNES přílohu deníku, ve které představuje některé životní příběhy svých klientů. Jednotlivé příběhy vám zde postupně uvedeme. Jako druhý vám přinášíme příběh pana Jana Šimka, který před kolika dny oslavil již čtyřiadevadesáté narozeniny.

Cílená propagace v Plzni

Čtyřiadevadesátiletý Jan Šimek se na začátku rozhovoru moc neusmíval. „Vždyť ani nevím, co bych měl povídat, nemám co,“ sdělil trochu nerudně. Brzy se ale rozpovídal, často se smál a nakonec byl rád, že svůj dlouhý život aspoň stručně zrekapituloval. O tom, co prožil a prožívá, jsme si povídali v Domě s pečovatelskou službou v Sulkově, kde žije v malém bytě v přízemí, s výhledem na les a na doslech od několika laviček, kde sedávají jeho sousedky.

Jak se dnes máte?

Dobře. Nic mi nechybí. Jen trochu tíseň. Někdy.

Z čeho?

Abych tu ještě chvíli byl. A mrzí mě, že na sebe lidé nejsou hodnější. Mrzí mě ty pomluvy a neochota pomáhat. Však to občas slyším i odtud. Žijeme tady přitom jako jedna velká rodina. Ale neshody jsou i v rodinách, to je pravda…

Kde jste se narodil?

V obci Hadovky, v jižních Čechách. Později jsme žili v Toužimi. Až v šedesáti letech jsem se odstěhoval do Líní, to je hned vedle Sulkova.

Stěhoval jste se v šedesáti za prací?

Kdepak, za ženou! Víte, já jsem na sebe předtím trochu zapomněl. Vlastně jsem nežil. Až v tomhle věku jsem se probudil, našel jsem si přes inzerát jednu vdovu, která bydlela v Líních, a přestěhoval se sem. Byla moc hodná. Také jsem s ní vyženil dcerku, která mi teď hodně pomáhá. Tedy vyženil…v uvozovkách, protože jsme se nevzali. Žili jsme jen tak. To nevadí, ne?

Jistěže ne. A jak to myslíte, že jste se v šedesáti probudil?

Za druhé světové války jsem byl totiž pracovně nasazený v Německu. Byl jsem tam dva roky, přesně 25 měsíců. Mezitím mi doma onemocněla maminka. A bohužel zemřela jen chvíli před tím, než jsem se vrátil. Ani jsem se s ní nerozloučil. Hrozně mě to vzalo. Byl jsem z toho…byl jsem pak úplně – zkrátka – pitomý. V tom Německu, v továrně, v lágru – všichni jsme se tam těšili domů, hlavně na mámy, byli jsme mladí, možná ještě děti. A já svoji mámu nestihl…přitom jsem v Německu málem přišel dvakrát o život.

Povídejte.

Pracovali jsme v továrně, třeba u té vertikální hoblovky. Byla to těžká práce. Často jsme byli navíc pod palbou. Jednou jsem se chtěl ulít a simuloval jsem. Při měření teploty jsem nenápadně sklepal teploměr, aby ukazoval, že mám horečku. Poslali mě ven z továrny, měl jsem čekat v sanitce. Jenže přišel nálet a já se nestihl vrátit a schovat se. Bomba spadla blízko. Byl to takový rámus, taková tma a dým. Hrozný. Lezl jsem po čtyřech, vůbec nic jsem neviděl, snažil jsem se schovat. Poučilo mě to: dělat lumpárny se nevyplácí.

A ten druhý případ?

Podruhé jsem byl obviněn, nutno říct, že neprávem, ze sabotáže. Něco se rozbilo. Něco s elektrikou. Prý jsem za to mohl já, že jsem to rozbil schválně. Naštěstí se mě zastal jeden elektrikář, odněkud z Ostravy byl. Řekl, že by se to mohlo stát každému, že to není moje vina. Scházelo málo – v jednu chvíli jsem se opravdu vážně bál o život.

Co jste po návratu dělal, když jste zjistil, že maminka nežije?

Mám to jak v mlze. Nemohl jsem se vzpamatovat. Jak jsem říkal, desítky let jako bych nežil. Byl jsem s tátou a jeho novou družkou. Jediné, co mě dokázalo utěšit, byli koně. Staral jsem se o ně v jižních Čechách i v Toužimi. Jenže pak jsme je museli dát do JZD. Dělal jsem později v lese a nakonec jsem zakotvil ve fabrice v Toužimi, dělal jsem něco jako zámečníka.

Jak vzpomínáte na totalitní režim?

Že nám v 50. letech vzali ty koně, to byla rána. Každý zemědělec by se měl starat o svá pole, zvířata, má k nim vztah. V kolektivu to není ono. To bylo špatně. Ale teď, když jsem starý, si myslím, že na každém režimu je něco zlého i něco dobrého. V komunismu a vlastně i za války bylo hrozné, když Čech škodil Čechovi. Ještě pochopím, když nám škodili cizinci, ale když si jdou po krku vlastní lidé? V tomhle za komunismu lidé dost zkusili a umožňovala jim to právě ta doba.

A změny v roce 1989 vás potěšily? Sametová revoluce?

To víte, že jsem měl radost. Ale také to není ono…

Čeho teď nejvíce litujete?

Že jsem zaspal svá mladá léta.

A jste spokojený? Co si ještě přejete?

Opravdu mi nic nechybí, jak jsem říkal na začátku. Jsem rád, že mi slouží nohy, chodím na procházky, dojdu až do Líní a zpátky. Bohužel, moc dobře nevidím, nemůžu číst, ale slyším dobře. Co bych si přál? Abych tu ještě pár let žil, a to ve zdraví. Chtěl bych se dožít určitě devadesáti pěti let. Starají se tady o mě dobře, praní a úklid mám dokonce zadarmo, protože jsem byl nasazený, je to něco jako odškodné. A také jsem vděčný, že mi ještě slouží hlava. To je nejhorší, když to člověku přestane myslet. Já jsem ještě v pohodě. Vždyť my jsme kluci mladí, nic nám neschází (prozpěvuje a směje se)…a nedala byste si slivovičku?

Fotogalerie
Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.

The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář

Další články z rubriky

The Loop Jazz Club

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka