Lékař se smyslem pro humor

Doc. MUDr. Jiří Klečka, CSc., pomohl během života dlouhé řadě pacientů.

A nebuďte smutnej, Vaňku! aneb 85 setkání s Václavem Havlem

Chotíkov – V kalendáři bylo zrovna datum 23. dubna 1946, když se rodičům, pocházejícím ze západních Čech, narodil v Ostravě Jiří Klečka. Byl jejich druhorozeným synem, protože má ještě o dva a půl roku staršího bratra. V Ostravě pak tato čtyřčlenná rodina žila až do jeho maturity, kterou pan Klečka skládal v roce 1964. Ve volném čase se věnoval lehké atletice a také závodně plaval, konkrétně byl prsař. Na zábavu a sport ale bylo čím dál méně času, protože se musel, a hlavně i chtěl, věnovat studiu. V roce 1970 už promoval na lékařské fakultě, a to rovnou s červeným diplomem.

LÉKAŘSKÉ STÁŽE

    Musel samozřejmě získat řadu zkušeností, udělal si sérii atestací a nechyběly ani zahraniční stáže. Mimo jiné v Mnichově, Paříži či Bostonu, Minneapolisu i New Yorku. Usměvavý a vždy optimistický senior, kterému dnes v jeho domku vypomáhají pečovatelky z nedalekého domova, pomohl během svého života od zdravotních problémů dlouhé řadě pacientů. Navíc také předával své letité zkušenosti z praxe novým studentům, kteří jsou dnes možná právě vašimi lékaři. Coby docent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni měl na starosti nejen přednášky vedené v angličtině, ale také výuku praktické činnosti.

SMYSL PRO HUMOR

    Se ženou se seznámili na studiích. „Manželka byla také lékařka, chodila o rok níž než já a studovala neurologii. Když už jsme byli svoji, chodili jsme rádi tančit a na výstavy umění. Jinak mám jednu veselou vzpomínku, když nás můj kamarád celník pozval na Rozvadov na nějakou akci vypomáhat. Když jsme tam přijeli, tak tam byl postavený velký stan a čepovalo se tam pivo. Manželka mého kamaráda tam připravovala nějaké občerstvení, párky a podobně. Moje žena zase napekla koláče, které tam pak prodávala, a čepovala i pivo. Žena byla neuroložka a najednou se tam objevil její pacient. Ona si ho všimla a styděla se a věřila, že ji nepozná. Jenže on ji pořád okukoval a pak přišel za mnou, přičemž nevěděl, že k sobě patříme. Přisedl ke mně a povídá: To není možné, není to paní lékařka?  A já držel takzvaně basu a říkám: Ne, to lékařka není. To je výčepní. To byla hrozná sranda tenkrát. Pak k ní přišel ten pacient za nějaký čas na kontrolu a vůbec se prý nepochlubil, že ji tam viděl," směje se při vzpomínce pan Klečka. A humor měl rád i lékařský. ,,Pamatuji, jak jsme dělali naši první transplantaci ledviny. Pustili jsme do ní krev a najednou ten orgán začal produkovat moč. Tak jsme se začali radovat, hlavně náš operatér Profesor Podzimek. A šéf anesteziolog mu říká: Aleši, když jdu na záchod já, tak ani nekřičíš, nic, a tady teď děláš takový haló," přidává příběh z operačního sálu.

NADANÍ POTOMCI

Pan Klečka už je bohužel vdovec. Má ale dceru a syna, přičemž syn je lékař a dcera je zase velmi dobrá v infomračních technologiích. Stejně jako bratr pana Klečky, který je inženýrem přes počítačovou techniku. Od syna má už čtyři vnoučata a od dcery dvě. Dcera je aktuálně s rodinou v Kalifornii, kde zíkala skvělou pracovní nabídku, která se neodmítá. Volají si přes videohovor většinou i dvakrát denně.  


Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.


Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
The Loop Jazz Club

Hlavní zprávy

 

čez zprávy CEZ pomahej pohybem
uniweb weby