Líně – Pavel Skala se narodil v roce 1940 v Líních a lásku k muzice měl už zkrátka v genech. Jeho rodiče spolu s dalšími přáteli měli kapelu. Hráli hlavně swing a netrvalo dlouho a malý Pavel si hudbu doslova zamiloval. „Doma se hodně muzicírovalo. Maminka byla učitelka na klavír a otec byl bubeník a zpěvák. Ještě v době první republiky zajišťovali hudební produkce na tanečních zábavách v Líních i okolních obcích. Já jsem se začal učit hrát na klavír už ve čtyřech letech. Rodiče byli propagátoři swingové muziky a byli u zrodu rozšířeného swingového orchestru,“ začíná své vyprávění rovnou hudebními pojmy pan Skala, který hudbu studoval v Plzni na konzervatoři u profesora Šmídla.
LÁSKA JMÉNEM HUDBA
Jakmile trochu povyrostl, propadl kouzlu dechových nástrojů, a to klarinetu a saxofonu. Po základní škole nastoupil do učení do Škodovky, na obor univerzální soustružník. Nejraději ale vzpomíná hlavně na muzicírování. „Ještě před vojnou jsem nastoupil do orchestru mého strýce Josefa Skaly, který hrál swingovou hudbu dle stylu Glenna Millera. Dodnes si pamatuji, jak nás to okouzlilo a drželo nás to jako magnet,“ vzpomíná pan Pavel a přidává důležitou poučku pro začínající muzikanty: „Je nutné začít se napřed učit na klarinet, protože každá oktáva má speciální prstoklad a u saxofonu je to stejné. Když se někdo naučí napřed na saxofon a pak až na klarinet, tak se mu to plete. Jakmile někdo začne napřed na saxofon, tak je to prostě špatně,“ upozorňuje hudebník tělem i duší.
VOJNA A RODINA
S manželkou se znal už od školy. „Žena byla taky z Líní a více jsme se seznámili vlastně také přes tu muziku. Ženil jsem se už na vojně. Hned jsme měli dva syny, Pavla v roce 1961 a o dva roky později Jirku. Žena dělala sekretářku na podnikovém ředitelství a já byl na šachtě,“ přibližuje i svůj rodinný život usměvavý senior. Hned se ale vrací k muzice. „Jinak jsem hrával i na vojně a bylo to skvělé. Přišel za námi kapitán, který měl na starosti kulturní věci, a říká, kdo na něco hraje, přihlaste se. A pak nás všechny muzikanty vyslal, ať si jedeme domů pro hudební nástroje. Takže po deseti dnech jsem se objevil doma, vyzvedl jsem si nástroje a pak jsme už hráli pořád i na vojně. Na tyto zážitky vzpomínám moc rád,“ říká emotivně pan Pavel s tím, že na vojně byl na Slovensku, kde jednou v Dubnici obsadili celý tamější kulturní dům pro 600 lidí a získali tam jako vojenská hudba stálé angažmá. Po vojně se vrátil do strýcovy kapely, kde působil až do roku 1971, a pro hudbu žil zkrátka celý život a řídil se heslem, že do hry je vždycky potřeba dát celé srdíčko.
PODNIKÁNÍ PO PŘEVRATU
Po odchodu do „předčasného“ důchodu v roce 1992 se začal věnovat svému dalšímu koníčku, na který pro samou hudbu nebyl moc čas, založil si se synem řezbářskou dílnu. „Naše výrobky jsme pak jezdili nabízet do Domažlic. Nejprve ve stánku na tržnici, a pak jsme si zde dokonce otevřeli malý krámek s tímto sortimentem na tamějším náměstí. Právě v té době, tedy po sametové revoluci, tam proudily davy zahraničních turistů, hlavně pak Němců. Nebyli jsme na nikom závislí a bylo to krásné období,“ vzpomíná na dobu podnikání pan Pavel.
TĚŽKÁ RÁNA OSUDU
Pak mu ale osud připravil těžkou zkoušku. „Manželka mi bohužel onemocněla těžkou nemocí. Měla parkinsona, a tak byl s podnikáním konec a začal jsem se starat o ženu. Její zdravotní stav se bohužel postupně zhoršoval a po dvaceti letech od osudné diagnózy mě má drahá už navždy opustila,“ říká smutně s tím, že letos už je devět let vdovcem. Pak už prý zjistil, že v rodinném domku nechce žít sám, a tak se rozhodl využít možnost bydlení v DPS Líně, kde je prý velmi spokojen. „Byty jsou zde na úrovni, pečovatelky jsou ochotné a pečlivé. Velice si vážím všech, kteří zde pracují a vzorně se o nás starají. Všem vám ještě jednou od srdce děkuji,“ přidává slova díků pro své okolí pan Skala.
