S manželem se poznali u muziky

V domě s pečovatelskou službou ve Všerubech je seniorka už 14 let.....

mobil pohotovost dárky prosinec 2020

Všeruby – Dnes 88let Zuzana Molčanová pochází z malé vesničky od Košic. Hned po válce se ale s maminkou a třemi sourozenci odstěhovali nedaleko západočeských Poběžovic. Tatínka už rodina v té době bohužel neměla – zemřel na zápal plic. Tehdy se přestěhovali na statek po Němcích. Na starosti měli 18 hektarů a řadu hospodářských zvířat, což pro ně ale nebylo nic nového – se zemědělstvím měla rodina zkušenosti už ze Slovenska. „Tam jsme ale ještě sázeli brambory jenom s motyčkou. Tady Němci už měli třeba traktor a různé stroje, což pak bylo jednodušší na práci,“ vzpomíná Zuzana Molčanová na tehdejší dobu.

TĚSNĚ PO VÁLCE

„Němci měli zakopané krabice u nás na zahradě. Pak si ještě řadu měsíců po odsunu pro ty věci třeba v noci chodili. Dokonce jsme našli na půdě hračky. Pak jsme se řadu let o celé to hospodářství starali. Jenže pak se zase změnila doba a vše bylo státu. Dům nám tedy nechali, když jsme se rozhodli tam dál pracovat, ale hodně nám toho vzali, jak se říká do statku,“ říká paní Zuzana, která pracovala v zemědělství prakticky celý život.

NECHTĚLI ROZUMĚT SLOVENŠTINĚ

Na dětství vzpomíná paní Molčanová v dobrém. Něco ji ale přece mrzelo. „Místní nás jakoby ze začátku nebrali mezi sebe. Podle mě slovenštině rozuměli normálně, ale dělali, že nerozumí, že prý máme mluvit česky. Nadávali nám do blbých Slováků a tak. Takže děti se s námi moc nekamarádily. Ve škole byl jen český učitel a měli jsme to osm kilometrů pěšky, tak jsme tam nechodili.“

SVATBA A RODINA

S budoucím manželem se poznala u muziky. „Já jsem na něj koukala, on si dal jedno pivo a měl ho celou dobu, co hrála kapela, ani tancovat nešel, ale líbil se mi,“ ohlíží se za prvním setkáním s budoucím manželem. Vdávala se v osmnácti letech a její muž pak šel hned na vojnu. „To sem pak musela sedět dva roky doma. Nikam sem nemohla. Kdybych byla svobodná, mohla jsem chodit na zábavy. No, ale tenkrát to tak prostě bylo. Po návratu z vojny jsme se přestěhovali nedaleko Kdyně. Manžel jezdil s traktorem i dalšími zemědělskými stroji. I já jsem pracovala v zemědělství. K nám chodil hajný z Chotíkova, a tak dlouho do manžela hučel, až jsme se přestěhovali do Chotíkova. To se nám hodilo, protože naše první dcera Jana studovala v Plzni, a tak už nemusela tolik dojíždět,“ vypráví.

VÝPOVĚĎ V PRÁCI

Z minulé práce je ale nechtěli pustit, a tak museli přes rok čekat. V Chotíkově pak dostali byt a pracovali dál oba v zemědělství. Dcera dodělala školu, pak si v práci našla chlapce, odjeli do Jugoslávie a už se nevrátili. „Zůstali nakonec v Rakousku. Dostali tam oba práci, a za námi tak chodili pořád domů policisté. Žijí tam dodnes, ale tak dvakrát za rok se dcera za mnou přijede podívat,“ vysvětluje s tím, že je dcera spokojená a do rodných Čech by se prý nechtěla už vrátit.

STĚHOVÁNÍ DO DOMOVA

Druhá dcera Věrka v Čechách žije. Je o pět let mladší než prvorozená a paní Zuzana má díky ní dvě vnoučátka. Paní Molčanová je vdova. Manžel jí zemřel stejně jako její tatínek dost mladý – v 55 letech. Od té doby už si jiného pána nenašla. Vždy se prý těšila, až bude s manželem v důchodu. „My jsme celý život oba hodně pracovali, tak jsem říkávala, že si to pak vynahradíme, ale muž už se toho bohužel nedožil,“ uzavírá. V Domě s pečovatelskou službou ve Všerubech už je 14 let. Je tu prý spokojená a má tu řadu kamarádek, které má moc ráda.

Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.

weby na míru UNIWEB

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
kamiq restart 2020 prosinec

Hlavní zprávy

 

čez zprávy 2018
seo uniweb