Všeruby – Dnes 86letá obyvatelka Domova s pečovatelskou službou ve Všerubech – Ludmila Hanzlíčková pochází z Vysočiny. Stejně jako její tři sestry se na západ Čech dostala krátce po válce, když se jejich tatínek, jak sama říká, nechal „vyhecovat“ a přestěhovali se do pohraničí.
SEDMNÁCTIHEKTAROVÉ HOSPODÁŘSTVÍ
Paní Ludmila vyrůstala nedaleko Toužimi na Karlovarsku, kde měli sedmnáctihektarové hospodářství. „Kdyby to bylo znovu a kdyby mi bylo o půlku méně, jdu do toho znovu,“ směje se paní Ludmila s tím, že na polích pomáhala už od svých pěti let. „Měli jsme sedm krav, a než jsem šla (coby dvanáctiletá) do školy, musela jsem je vždy ráno podojit. Vždycky v lednu nám vypsali dodávky. Kolik máme vyprodukovat vajec, mléka, obilí a tak. Hospodařili jsme takhle do mých osmnáctin, kdy jsem se vdala. Naši pak ztratili důležitou pracovní sílu a šli do JZD. My jsme v životě neměli hlad nebo bídu, ale museli jsme se činit,“ vzpomíná seniorka.
SVATBA A STĚHOVÁNÍ DO NEDALEKÉHO HUBENOVA
Když se paní Ludmila vdala, musel její manžel na vojnu, a jak sama říká, dva roky nikam nesměla na zábavy. „To by vás báby roznesly,“ směje se. Pak se přestěhovali k manželovým rodičům do Klenovic. „Tam nebyla ani elektrika. Až v pětapadesátém roce tam zavedli elektriku. Mezitím se mi narodila dcerka Liduška a pak jsme se přestěhovali už jako rodina do Hubenova. Tam bylo se zařizováním taky hodně práce,“ vypráví paní Ludmila. A tak její život spokojeně plynul. Dnes už je její dceři 65 let a je také v důchodu. „Manžel mi zemřel docela mladý. Jenom třikrát bral důchod. Měl zlomený klíček a musel hodně pít, aby se zavodnil, ale on byl hrozně tvrdohlavý, takže to pití tajně vyléval, až dostal akutní zánět ledvin.
Pak ještě upadl a zranil se a už zůstal jako ležák a v roce 1993 mi umřel. Já zůstala v Hubenově sama, takže jsem šla raději sem do domova, kam za mnou jezdí vnučky a mám i skvělá pravnoučata,“ chválí svou rodinu paní Ludmila.
VÁŠEŇ PRO ZEMĚDĚLSTVÍ
A vášeň pro plodiny zaseté nebo zasázené v hlíně ji neopustila ani v důchodovém věku, a tak si na zahradě v Domově s pečovatelskou službou ve Všerubech paní Ludmila udělala alespoň záhonek. „Vloni jsem tam měla brambory, ale teď už nesázím žádné živobytí, ale mám tam kytičky,“ ukazuje záhonek.
STARÁ SE O STARŠÍ
Ve svých 86 letech je naprosto soběstačná, a dokonce se stará i o jednu další obyvatelku domova. „Starám se tu o jednu babču. Ale vůbec neposlouchá. Je jí 91 let, nechce chodit spát, hrozně si na mě zvykla. Chodím jí tam udělat kafe, popovídat si. Jednou jsem tam u ní seděla až do rána.Myslela si, že je doma a musí nakrmit slepice, byla práce ji přesvědčit, aby zůstala na pokoji. Starám se o ni už třetí rok. Díky tomu nemám ani Čas sama přemýšlet, jestli mě něco bolí,“ líčí pozitiva nabitého programu akční důchodkyně.
CHVÁLA PEČOVATELKÁM
Na manžela vzpomíná v dobrém, i když prý byl opravdu hodně žárlivý. „Ten mě hlídal. No jéje. Já když jsem jela třeba do lázní, hned musel za mnou, aby mě měl pod kontrolou. Vlastně mi to lichotilo.“ Jedna její pravnučka pracuje u soudu a druhá prý bude už brzy pracovat ve zdejším domově jako pečovatelka, a tak bude své prababičce denně nablízku. „Musím říct, že všechna děvčata, co tu pracují, jsou skvělá. Já si nemůžu stěžovat absolutně na nic. Jsou to ochotné a dobré holky,“ uzavírá rozhovor pochvalou paní Hanzlíčková.
