Žihle – Václav Kůsa se narodil před třiaosmdesáti lety v Přehořově a nyní žije v Domě s pečovatelskou službou v Žihli. Pan Václav musel v dětství chodit povinně do německé mateřské školy. Jak sám říká, žádný med to tedy nebyl... „Tam jsme se učili německou hymnu, učili nás hajlovat. Byla to vlastně nacistická výchova. Pak jsem nastoupil do německé školy a tam jsme měli velmi přísného učitele. Babička mě tehdy naučila psát česky a psal jsem levou rukou. Když si učitel všiml, že jsem levák, začal mě bít rákoskou přes levou ruku. Tady mám ještě památku, jak mi zlomil malíček! Má to ale jednu výhodu. Dneska umím psát pravou ale klidně se vám podepíšu levačkou,“ říká s humorem jemu vlastním usměvavý senior, který dodnes vlastní řidičský průkaz a je aktivním řidičem.
VZPOMÍNKY NA DĚTSTVÍ A OSVOBOZENÍ
V dětství měl moc rád, když ho maminka uložila vykoupaného na vyhřátou pec. Společnost mu dělala přítulná kočička, které říkal Buntatytá. Do třetí třídy už nastoupil po osvobození, na které dodnes rád vzpomíná. „Pátého května sem přijely od Kaznějova tři americké jeepy. Zastavily tady před benzínkou a najednou po nich z věže kostela začali Němci střílet.Američani střelbu opětovali z kulometu a když Němci poznali, že jde o Američany, vzdali se. Pak je předali našim lidem, kteří je odvedli do kasáren do Kralovic, do zajetí. Pak sem 12. května přijela rudá armáda,“ vzpomíná pan Kůsa.
SKAUTI A CHYTRÉ LIŠKY
Jak dospíval, zajímal se také o četu. Byl dokonce členem Foglarových čtenářských klubů. „Jmenovali jsme se chytré lišky a byli jsme vlastně skauti. Bohouš byl velitel. Chodívali jsme na Střelu tábořit a starým lidem jsme tam pomáhali třeba nosit uhlí nebo naštípat dřevo. Vlastně jsme jednali podle toho, co jsme vyčetli z časopisu Vpřed. Vzadu byly Rychlé šípy. Býval jsem premiant, míval jsem pořád samé jedničky. Byl jsem také členem Sokola,“ vyjmenovává pan Václav, co vše během dospívání stihl. K tomu všemu se chodil učit hrát na housle.
HOSTINSKÝ ČEPIČKA
„My jsme chodili vždycky každou neděli odpoledne na čaje. To bylo naše. Tady v místní tvrzi to provozoval jistý hostinský pan Čepička. Nahoře byly v sále taneční zábavy, a když se tancovalo do taktu, tak se podlaha houpala,“ usmívá se při této vzpomínce.
STUDIUM V PLZNI
Pak musel vstoupit do Pionýra, aby mohl studovat dál a stát se učitelem. V Plzni studoval pan Václav i jeho budoucí žena, která se věnovala porodnictví. Po studiích a vojně začal pan Václav učit. Učil i na druhém stupni různé předměty. „To, co nikdo nechtěl učit, jsem učil já. Tenkrát mě zástupce ředitele lákal do komunistické strany, jenže já mu řekl, že mě tatínek varoval, že politika je špinavá zástěra a ať nikam nevstupuji. Nicméně jsem si tu přihlášku kandidáta do strany přinesl domů. Manželka si to přečetla a řekla mi, že pokud se stanu komunistou, sebere děti a odejde. Když jsem nakonec odmítl vstoupit, samozřejmě to přineslo problémy,“ připomíná tehdejší dobu.
RODINNÝ ŽIVOT
Pan Václav má dva syny – 57letého Petra a 60letého Pavla, tři vnoučata a už dokonce i čtyři pravnoučata. Svou manželku celý život miloval a přesto, že mu před rokem zemřela, nosí ji ve svém srdci stále a moc se mu po ní stýská. Její fotografii má postavenou na nočním stolku a vždy na ni před usnutím myslí. Každý týden jezdí na hřbitov zapalovat své životní lásce svíčku...
