Heřmanova Huť – Růžena Štěpánková se narodila 13. března 1939 manželům Valešovým nedaleko Nepomuka. Po celou dobu války měla rodina zázemí u tatínkovy sestry v Druztové u Plzně. Když byla pětiletým děvčátkem, zažila nálety na Plzeň. „Dodnes si vybavuji to dunění letadel, a jak jsme se běželi schovávat do sklepa,“ vzpomíná dnes 82letá seniorka.
Po válce s rodiči odešla do pohraničí, kde v Přehýšově osídlili menší stavení. „Rok 1946 pro mě znamenal nástup do školy, kde byly pohromadě ve třídě děti od prvního až do pátého ročníku. Do měšťanky jsem pak chodila pěšky do Blatnice. A jako starší dítě už jsem také poznala vyčerpávající práci na poli při sklizni obilí,“ říká paní Štěpánková s tím, že slova jako bachlice, povříslo nebosnop jí rozhodně nejsou cizí.
Už v té době ale mnohem raději než na poli pomáhala s péčí o dva mladší sourozence a právě tehdy se zrodila myšlenka, že by chtěla být učitelkou. „To byl můj velký sen. Ze školy jsem vycházela v osmé třídě, a abych mohla jít studovat vysněný obor, museli rodiče vstoupit do jednotného zemědělského družstva,“ ohlíží se za dobou studií, která si celkově podle svých slov velmi užila. „Dospívání bylo kouzelné. Od rodičů jsem měla dovoleno hrát s místními ochotníky divadlo a v mých šestnácti letech mě vzali poprvé do společnosti.Konkrétně na 1. Družstevní bál, který mi způsobil citový chaos – bláznivě jsem se tam zamilovala do hezkého, něžného a velmi inteligentního vojáčka. Říká se tomu láska na první pohled, a navíc byla naštěstí oboustranná,“ usmívá se paní Růženka při vzpomínce na osudové setkání s budoucím manželem.
OSUDOVÁ LÁSKA
Její milý na ni čekal, až dostuduje. Psal jí krásné růžové dopisy a chodívali spolu na rande okolo rybníka. Po úspěšném složení odborné maturity odstartovala coby 18letá profesní dráhu umístěnkou do školy v Heřmanově Huti jako vychovatelka v družině mládeže, s nástupním platem osm set korun. „O rok později už jsem byla učitelkou ročníku s dvaatřiceticeti žáky v menší škole v Sekyřanech, kde jsme ještě o přestávce přikládali uhlí do kamen a tabuli myli vodou zlavoru. No ale můj učitelský sen se splnil,“ dodává hrdě.
A cílevědomé učitelce se dařilo nejen v profesním, ale i v osobním životě. „Má stále trvající láska byla završena 6. listopadu 1958 na Staroměstské radnici v Praze, v předvečer oslav VŘSR, sňatkem s mým milým. Ten den byla Praha zahalena do rudých praporů,“ přibližuje atmosféru dne, kdy byla poprvé a naposledy v životě nevěstou.
Manžel Slávek, tedy její první a poslední láska, pocházel z Jelenic u Mělníka, a kvůli své choti dokonce opustil lukrativní zaměstnání v zahraničním podniku a našel uplatnění v Nýřanech. Po svatbě sehnali starší domek, který Růženčin zručný a pracovitý tatínek zmodernizoval. Manžel dálkově vystudoval VŠE a začal pracovat jako ekonomický náměstek. „Srpen 1968 nepotřebuje bližší komentář, byly to nejsmutnější prázdniny a strach, co bude dál. Pro práci učitele pak byla samozřejmá mimoškolní činnost. a tak jsem byla ve Výboru žen, na MNV předsedkyně SPOZ a tak dále,“ dodává paní Růženka.
ZAVRŠENÝ UČITELSKÝ SEN
Složité období nastalo pět let před důchodem. „V září 89 jsem byla jmenovaná ředitelkou školy a prošla jsem výběrovým řízením ´mocipánů´ na OV KSČ v Plzni. Za dva měsíce nastal očekávaný zlom a já byla paní učitelka – ne soudružka,“ vzpomíná na sametovou revoluci. Post ředitelky pak obhájila a za jejího vedení se podařilo školu naprosto předělat a zmodernizovat. Svým nástupcům tak školu předala v naprostém pořádku.Ani po odchodu do důchodu se tato energická dáma nenudí. Konečně má čas věnovat se svým zálibám, tedy čtení, pletení, háčkování a zahradničení. S manželem oslavili už 62 let společného, a hlavně šťastného života. Vychovali spolu dvě děti a nyní je jí skvělým životabudičem sedm pravnoučat.
DÍK ZDRAVOTNÍKŮM
Paní Štěpánková navíc nedá dopustit na naše zdravotnictví. „Chtěla bych poděkovat mému obvodnímulékaři panu Žežulkovi a sestřičce paní Karasové. Velký dík patří i milým pečovatelkám,které seniorům pomáhají v domácím prostředí,“ děkuje závěrem.
