Cenu 1. června obdržel v Plzni Josef Serinek in memoriam

Cenu 1. června za významný přínos k objasnění a prosazení principů demokracie, svobody a spravedlnosti ve středu obdržel in memoriam Josef Serinek.

Cílená propagace v Plzni

Tedy československý příslušník protinacistického odboje romské národnosti. Byl vězněn v koncentračním táboře Lety a za druhé světové války se stal partyzánským velitelem. Z rukou primátora města Martina Baxy ji převzal laureátův vnuk Zdeněk Serinek, a to při slavnostním zasedání Zastupitelstva města Plzně v Obřadní síni plzeňské radnice. To se koná jako vzpomínka na veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953 (Den prvního zvonění). Návrh na udělení ocenění podala primátorovi Plzně středoškolská pedagožka Monika Stehlíková již v dubnu 2020. Rozhodnutí o udělení ceny a samotné slavnostní zasedání zastupitelstva však bylo přesunuto z důvodu tehdy panujících pandemických opatření o jeden rok.

„Životní příběh Josefa Serinka je ukázkou vlastenectví, statečnosti a vzdoru, ale i příběhem perzekuce, staletého pronásledování, sociálního vylučování, příběhem manipulace s dějinami, příběhem bílých míst naší historie. Jeho život nás nutí podívat se na zdánlivě známé dějiny 20. století v nezvyklé perspektivě. Do roku 1989 byly tyto dějiny předmětem ideologické dezinterpretace. Teprve po listopadovém převratu jsme se začali dozvídat více o různých podobách protinacistického odboje, do školních učebnic a obecného povědomí se vrátily pojmy a jména jako Obrana národa, Rada tří, Heliodor Píka, Milena Jesenská, Milada Horáková a další. Plzeň si začala svobodně připomínat osvobození americkou armádou, veřejnost se postupně seznamovala s historií genocidy Židů. Tragický příběh českých Romů ale dál zůstával stranou zájmu. Symbolem této ignorance se stal vepřín v Letech u Písku a chátrající rekreační středisko v Hodoníně u Kunštátu, tedy místa, kam během nacistické okupace protektorátní úřady nahnaly české i moravské Romy, nutily je vykonávat otrocké práce, držely je v otřesných životních podmínkách, vystavovaly je všemožnému strádání a posléze je deportovaly do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, kde je nacisté zavraždili. Z původního počtu více než pěti tisíc českých a moravských Romů se konce války dožila sotva desetina,“ uvedl ve svém proslovu primátor Plzně Martin Baxa, který před samotným slavnostním zasedáním zastupitelstva přijal vnuka Zdeňka Serinka a na závěr dodal: „Nezáleží na barvě pleti, národnosti, etnickém původu ani náboženském či politickém přesvědčení, důležitá je jen morálka, statečnost, odvaha a obyčejná lidská slušnost. Jedině podle toho lze posuzovat druhého člověka. Josef Serinek svými činy tato kritéria v pozitivním slova smyslu bohatě naplnil. A já k němu proto vzhlížím s velkou úctou a respektem.“

„Nevím, co by na to řekl děda, ale ze srdce vím, že určitě svoji činnost nedělal pro žádnou cenu. Chtěl aktivně bojovat než nečinně někde přežívat. Díky lidem na Vysočině začal znovu věřit lidem, protože kvůli pobytu v táboře v Letech přestal lidem zcela důvěřovat. Zachránili ho. A také evangelická církev, která ho podporovala stejně jako místní obyvatelé. Proto tam zůstal, a začal rozvíjet svoji činnost. Jako vnuk děkuji městu Plzeň za udělení ceny pro mého dědu – Josefa Serinka,“ řekl bezprostředně po převzetí ocenění Zdeněk Serinek a zároveň především dodal: „Chci hlavně poděkovat panu Krumphanzlovi a panu Tesařovi, protože, co se týká vědění o mém dědovi, tak bohužel musím říct, že pro mě udělali více než moji rodiče. Jsem jim za to velice vděčný.“

Zdeněk Serinek zároveň zavzpomínal na svého dědečka. Vzpomínky na něho jsou jen velmi matné. Zemřel, když mu bylo necelých sedm let: „Když jsem byl hodně malý, jeli jsme na svatbu tety na Slovensko, kde mimo jiné hrála kapela i s dechovými nástroji. Někdo mi tenkrát poslal, abych si před ni šel stoupnout s citrónem. Jen na vysvětlenou, když před vámi někdo jí citron, začnete automaticky slinit, což je pro zpěváky a muzikanty hrající na dechové nástroje dost nepříjemné, nicméně je to vcelku oblíbený žertík. Když jsem se o tom po letech bavil se svým otcem, dozvěděl jsem se, že ten, kdo mě na svatbě navedl, byl právě můj děda. Druhá vzpomínka se vztahuje k bydlišti dědy ve Svitavách. Děda rád bafal ze své dýmky. Jednou nechal fajfku položenou v pokoji, čímž mě a kamarádovi poskytl příležitost, abychom si poprvé v životě zkusili potáhnout. Trojici vzpomínek uzavírá událost nesmutnější – pohřeb dědy. Bylo mi šest a půl roku.“

Josef Serinek žil v letech 1900 až 1974. Narodil se v Bolevci u Plzně 25. února. Jako šestnáctiletý byl v době první světové války odveden, vzápětí dezertoval a zapojil se do tzv. Zeleného kádru, tj. skupin vojenských zběhů v pošumavských lesích. Ve třicátých letech přicházel po pašeráckých stezkách přes hranice do Saska, byl tam dopaden a vězněn. Po návratu žil a pracoval se ženou a dětmi na velkostatku v Bohách. Přesto byl roku 1942 i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech. Odtud se mu podařilo uprchnout. Všech deset jeho nejbližších příbuzných zahynulo buďto ještě v Letech, nebo v Osvětimi, kam byli násilně deportováni. Po dramatické štvanici, která byla na něho a jeho uprchlé druhy pořádána, se mu podařilo nalézt útočiště v okolí Nového Města na Moravě, v odlehlých vsích s živou protestantskou vírou a vlasteneckým přesvědčením. Zde se také zapojil do protinacistického odboje a stal se jeho významným účastníkem. Byl jedním z prvních českých partyzánů a organizátorů tohoto hnutí na západ od moravsko-slovenského pomezí. Vybudoval zde rozsáhlou síť spojek, získal řadu pomocníků, zorganizoval a vybudoval úkryty v lesích a u českých vlastenců na Českomoravské vrchovině. Věnoval se též výchově mladých Čechů, kteří se připojili k partyzánům, a učil je životu v ilegalitě. Významně se zasloužil o osvobození Bystřice nad Perštejnem. Po válce se Serinek stáhl, provozoval pohostinství ve Svitavách a založil novou rodinu. Jeho vzpomínky v letech 1963–1964 zaznamenal historik Jan Tesař a vyšly jakou součást obsáhlé knižní edice s názvem Česká cikánská rapsodie v roce 2016. „Život Josefa Serinka je příběhem člověka, který se během čtyřiceti let svého života dokázal vymanit z nejnižšího postavení naprosté společenské spodiny, dosáhl svým jednáním všeobecného respektu a zapsal se do dějin Československa. Serinkův životní příběh může pomoci korigovat některé historické stereotypy, zejména však ukazuje, že i ve zdánlivě bezvýchodných situacích je možné jednat čestně a aktivně se stavět proti zlu, jakkoli je člověk ve své povaze křehký a omylný. Ve Svitavách letos k výročí osvobození odhalili pamětní desku na domě, kde žil. Dnešní vyznamenání je jedním z počinů, v nichž se prosazuje nenacionalistické a nexenofobní pojetí češství. Jedině s ním máme do budoucna mezi ostatními národy šanci uspět,“ uvedl na závěr laudatia Josefa Serinka Robert Krumphanzl z Nakladatelství Triáda, který vydalo Českou cikánskou rapsodii.

Součástí Ceny 1. června je kromě pamětního listu i symbol Dne prvního zvonění – zvonek z dílny uměleckého kováře Stanislava Sedláka a dále originál uměleckého díla Jsou tady nějaké krasavice autorky Štěpánky Bláhovcové.

Slavnostního zasedání Zastupitelstva města Plzně se kromě zastupitelů zúčastnili zástupci Senátu a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky či Plzeňského kraje.

Mezi laureáty Ceny 1. června jsou bývalý prezident Václav Havel, francouzský politolog a historik Jacques Rupnik, spisovatel, publicista a politik Pavel Tigrid, komentátor, historik Vilém Prečan, politolog a publicista Oto Ulč, novinářka Petra Procházková, signatářka Charty 77 Dana Němcová, novinář Ivan Binar, filozof a politik Daniel Kroupa a také architekt, křesťanský politik, odbojář a politický vězeň Jaroslav Cuhra.

Fotogalerie
The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
ČNSO studio

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka