Další zaniklé a ohrožené kostely ožijí vernisážemi
Další čtyři opuštěná místa se v listopadu otevřou návštěvníkům díky landartovým instalacím studentů a pedagogů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v rámci projektu „Zaniklé a ohrožené kostely“. Nejprve to byl 4. 11. kostel sv. Václava v Hoře Svatého Václava u Poběžovic na Domažlicku....
Další čtyři opuštěná místa se v listopadu otevřou návštěvníkům díky landartovým instalacím studentů a pedagogů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v rámci projektu „Zaniklé a ohrožené kostely“.
Nejprve to byl 4. 11. kostel sv. Václava v Hoře Svatého Václava u Poběžovic na Domažlicku. Jakub Orava svou práci nazval Proud času. Jeho cílem je oprášit toto místo jako paměť místní krajiny, na kterou se slétly a usadily náletové křoviny, a vytvořit terasy či schody, které by směřovaly do pomyslného centra, kterým je kostel sv. Václava.
Druhá vernisáž se uskuteční 11. 11. v kapli Nejsvětější Trojice v Novém Čestíně – Mochtíně, kam chystá Štěpánka Kotková instalaci vytvořenou z nylonových rybářských sítí a silonů vyjadřující energie a siločáry, v tomto kostele působící. „V návaznosti na svoji předchozí instalaci v kostele v Otíně jsem využila křehkého materiálu silonových vláken, která představují jakési siločáry, vycházející ze srdce kostela – oltáře. Tyto siločáry se rozcházejí do všech světových stran a vycházejí ven z kostela polorozpadlými zdmi kaple,“ říká Štěpánka Kotková.
Vernisáž 18. 11. představí sedmimetrový žulový monolit sochaře Jiřího Beránka, který bude vztyčený nad obcí Srbice. Podle dochovaných legend na těchto místech vznikaly a zanikaly staré kultury. Vrch, na němž bude umístěn, je význačný tím, že komunikuje s románským kostelem na protějším kopci a úhlopříčně na opačné straně s kaplí při cestě na okraji zalesněného svahu.
Poslední z listopadových vernisáží se odehraje 25. 11. v kapli u Děpoltic nedaleko Dešenic. Záměrem autorky Moniky Hrachové bylo znovuobjevit prostor zapomenuté kaple, jež byla součástí obytného stavení. „Kapli jsem pojala jako celistvý prostor, který jsem naplnila vodou, která je v křesťanství sama o sobě hlubokou symboliku duchovního života, křtu, očištění,“ vysvětluje Monika Hrachová.
Projekt „Zaniklé a ohrožené kostely“, který je součástí regionální programové linie Evropského hlavního města kultury 2015, začal před dvěma roky, kdy byly zpřístupněné první čtyři kostely (Otín u Plané, Luková u Manětína, Všekary a Branišov) a byla v nich vystavená umělecká díla, vytvořená pro dané místo studenty. Vloni se připojily další zničený kostel a kaple (Loreta u Týnce a Pořejov u Tachova). Vyvrcholením projektu by v roce 2015 měla být nová poutní cesta propojující na dvacet sakrálních míst, která minulý režim odsoudil k zániku. Tyto chátrající nebo úplně zničené stavby jsou vybírány z celkového počtu 122 zpustošených církevních objektů v plzeňské diecézi.
Počet záměrně devastovaných staveb v Plzeňském kraji je děsivý, smyslem projektu ale není, ani nemůže být jejich úplná obnova nebo rekonstrukce. Význam těchto míst spočívá dnes v něčem jiném. Přes pohnutý osud v sobě uchovávají paměť. Paměť místa jako duchovního centra, jako shromaždiště lidí, kteří jsou schopni se zamyslet nad tím, co přesahuje jejich možnosti. Vedoucí ateliéru sochařství prof. akad. soch. Jiří Beránek vysvětluje: „Nic z toho co bylo postaveno našimi předky, nebylo bezdůvodné a náš projekt to chce dokázat. Už při pouhém vztyčení tyče na místě ruiny kaple či kostela zjistíme vždy genialitu, s jakou bylo určeno. Samotný příchod k takto nalezeným místům je zpravidla určen stromořadím, kamenným valem, nebo jiným významným krajinným útvarem. A tak se pomalu vnořujeme pod kůži krajiny a chápeme ji tak, jak by se měla uchovat, nebo obnovit.“
Nejprve to byl 4. 11. kostel sv. Václava v Hoře Svatého Václava u Poběžovic na Domažlicku. Jakub Orava svou práci nazval Proud času. Jeho cílem je oprášit toto místo jako paměť místní krajiny, na kterou se slétly a usadily náletové křoviny, a vytvořit terasy či schody, které by směřovaly do pomyslného centra, kterým je kostel sv. Václava.
Druhá vernisáž se uskuteční 11. 11. v kapli Nejsvětější Trojice v Novém Čestíně – Mochtíně, kam chystá Štěpánka Kotková instalaci vytvořenou z nylonových rybářských sítí a silonů vyjadřující energie a siločáry, v tomto kostele působící. „V návaznosti na svoji předchozí instalaci v kostele v Otíně jsem využila křehkého materiálu silonových vláken, která představují jakési siločáry, vycházející ze srdce kostela – oltáře. Tyto siločáry se rozcházejí do všech světových stran a vycházejí ven z kostela polorozpadlými zdmi kaple,“ říká Štěpánka Kotková.
Vernisáž 18. 11. představí sedmimetrový žulový monolit sochaře Jiřího Beránka, který bude vztyčený nad obcí Srbice. Podle dochovaných legend na těchto místech vznikaly a zanikaly staré kultury. Vrch, na němž bude umístěn, je význačný tím, že komunikuje s románským kostelem na protějším kopci a úhlopříčně na opačné straně s kaplí při cestě na okraji zalesněného svahu.
Poslední z listopadových vernisáží se odehraje 25. 11. v kapli u Děpoltic nedaleko Dešenic. Záměrem autorky Moniky Hrachové bylo znovuobjevit prostor zapomenuté kaple, jež byla součástí obytného stavení. „Kapli jsem pojala jako celistvý prostor, který jsem naplnila vodou, která je v křesťanství sama o sobě hlubokou symboliku duchovního života, křtu, očištění,“ vysvětluje Monika Hrachová.
Projekt „Zaniklé a ohrožené kostely“, který je součástí regionální programové linie Evropského hlavního města kultury 2015, začal před dvěma roky, kdy byly zpřístupněné první čtyři kostely (Otín u Plané, Luková u Manětína, Všekary a Branišov) a byla v nich vystavená umělecká díla, vytvořená pro dané místo studenty. Vloni se připojily další zničený kostel a kaple (Loreta u Týnce a Pořejov u Tachova). Vyvrcholením projektu by v roce 2015 měla být nová poutní cesta propojující na dvacet sakrálních míst, která minulý režim odsoudil k zániku. Tyto chátrající nebo úplně zničené stavby jsou vybírány z celkového počtu 122 zpustošených církevních objektů v plzeňské diecézi.
Počet záměrně devastovaných staveb v Plzeňském kraji je děsivý, smyslem projektu ale není, ani nemůže být jejich úplná obnova nebo rekonstrukce. Význam těchto míst spočívá dnes v něčem jiném. Přes pohnutý osud v sobě uchovávají paměť. Paměť místa jako duchovního centra, jako shromaždiště lidí, kteří jsou schopni se zamyslet nad tím, co přesahuje jejich možnosti. Vedoucí ateliéru sochařství prof. akad. soch. Jiří Beránek vysvětluje: „Nic z toho co bylo postaveno našimi předky, nebylo bezdůvodné a náš projekt to chce dokázat. Už při pouhém vztyčení tyče na místě ruiny kaple či kostela zjistíme vždy genialitu, s jakou bylo určeno. Samotný příchod k takto nalezeným místům je zpravidla určen stromořadím, kamenným valem, nebo jiným významným krajinným útvarem. A tak se pomalu vnořujeme pod kůži krajiny a chápeme ji tak, jak by se měla uchovat, nebo obnovit.“
www.nepomuk.cz