Literární večer Vlci a vlkodlaci v Galerii Azyl

Galerie Azyl a Miroslav Valina Vás zvou na literární večer ,,Vlci a vlkodlaci" a křest knihy ,,Vlčí pouto" ve čtvrtek 19.11.2015 v 17.00hodin

Vlčí pouto je především mistrně napsaná próza. Žánrově se jedná o fantasy, ale autor sám věc hned na straně 5 specifikuje jako Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor. Nadpřirozeno v jeho podání nese i výrazné stopy klasické pohádky. Valina tu píše osobitým, chcete-li trempským jazykem, a vyprávění v první osobě je prezentováno jako autentický záznam zpovědi. Ale ne zpovědi všem čtenářům, nýbrž jedinému posluchači. Zabírá to.

Zabírá to, i když nebo i proto, že je tenhle záznam proložen slovy a souslovími jako „ty jo“, „ty vado“, „fakt“, „normálně“, „byl jsem z nich pruzenej“ atp. Typické je také úsporné zahajování vět ignorováním zájmene ve stylu „Jsme se vrátili.“ A chce-li vypravěč sdělit, že se „zatvářil“, dočteme se „jsem se zaksichtil“, a pokud ho bolí hlava, zvíme, že jej „brněla řepa“, a pokud má strach, řekne, že „byl dost hustě nabobkovanej“. Ne každému čtenáři to samo sebou musí sedět, podle mého názoru je to však až několikrát pěknější než třeba úplně aseptický jazyk ve stylu Isaaca Asimova.

Až ohromující je pak autorova schopnost naznačit, a přece nedovysvětlit podstatu labyrintu; toho, který nás může s poklidem věznit až na věky věků. Podobný pocit jako tady jsem poznal snad jen při dávné četbě Lovecraftovy povídky Ve zdech Eryxu. A kde že najdeme titulní Vlčí pouto?

Inu, především platí, že jsou to vlci, kdo žije smečkou a stále spolu, den co den, noc za nocí, stále dál. To vlci prožívají spolu „první i poslední“ a tedy počasí, radosti, boly, vztek i sex. A jedináčkovi (alias oné uprchlici-víle) pak asi, zdá se, podobné společenství podvědomě chybělo. Snad proto se toužila stát „vlčicí“ a díky zrcadlovému kouzlu navázala pouto. Uvěříme-li navíc, že astrální bytosti mohou být generovány podvědomím zmatené dívky, není co řešit. Leda snad Bůh nad námi. A přece to víme, že on se umí smát.

Ale umí-li se smát, znamená to automaticky, že má i smysl pro humor?

Na to nechť si s Mirkem Valinou a jeho románem odpoví každý sám.

Podle mého názoru je jeho pozoruhodná kniha prvořadě o nedoceněném významu lidské vzpomínky.

Recenze Ivo Fencl