Hronznata bude svatořečen

Plzeňskou diecézi čeká další převratná událost - zahájení
procesu svatořečení blahoslaveného Hroznaty, zakladatele tepelského kláštera.
Znamená to, že pokud bude proces doveden do úspěšného konce, stane se Hroznata po sv. Anežce, sv. Zdislavě a sv. Janu Sarkandrovi od roku 1989 čtvrtým světcem pocházejícím z naší země a prvním ze západních Čech. K vyvrcholení procesu svatořečení, které provádí papež, bývá upřena pozornost celého křesťanského světa, vy však tuto událost můžete sledovat od samého počátku.
Český šlechtic Hroznata se narodil kolem roku 1170 a po brzké smrti otce byl vychováván svou sestrou Wojslawou, žijící v Krakově. Oženil se v Čechách, ale záhy přišel o manželku i syna. V r. 1193 založil klášter u řeky Teplé a povolal do něj řeholníky – premonstráty z pražského Strahova. Hroznata tak splnil slib, který dal Bohu i sobě během třetího křížového tažení po boku českého knížete Bedřicha. Posléze Hroznata sám vstoupil do tepelské kanonie a přijal bílé řádové roucho přímo z rukou papeže Inocence III.
Při jedné ze svých cest po okolí byl Hroznata zajat loupeživými rytíři, kteří jej uvěznili na hradě Kinsbergu a požadovali za něj od opata tepelského kláštera výkupné. Hroznata však nedovolil výkupné zaplatit a zvolil raději mučednickou smrt ve vězení. Zemřel 14. července 1217.
Po staletí prokazovali řeholníci a věřící zakladateli kláštera Hroznatovi značnou úctu, 16. září 1897 byl Hroznata blahořečen. Po vzniku Diecéze plzeňské byl blahoslavený Hroznata papežem Janem Pavlem II. ustanoven jejím patronem.
Proces svatořečení probíhá podle kanonizačního práva, jehož normy upravují postup při blahořečení (beatificatio) a svatořečení (canonizatio) křesťanů, kteří za života vynikali ctnostmi v heroickém stupni nebo pro víru zemřeli mučednickou smrtí a stali se tak vzorem pro ostatní křesťany.
V církevním starověku byla posmrtná úcta prokazována nejprve mučedníkům, později i vynikajícím biskupům a asketům, a to spontánně: aklamací lidu a veřejným kultem, který autorizoval diecézní biskup zpravidla tím, že nad hrobem světce ve výroční den jeho smrti sloužil mši. Později byly ostatky světce vyzdviženy z hrobu a slavnostně přeneseny do kostela. V dnešní terminologii se jedná o tzv. ekvipolentní svatořečení.
Protože však v těchto věcech docházelo k různým excesům, rozhodl papež Alexandr III. V r. 1181 dekretem „Audivimus“, že propříště kanonizace podléhá schválení papeže. Podrobné normy ve věcech kanonizací vydal v letech 1625 – 1634 papež Urban VIII. Ty doplněny zejm. papežem Benedoktem XIV. (1740 – 1758) se staly základem recentní právní úpravy v CIC/1917.
Vlastní kanonizační proces se rozděluje do dvou fází. První je diecézní proces, jehož cílem je shromáždění dostatečného počtu hodnověrných důkazů ve prospěch zamýšlené beatifikace či kanonizace, tj. prokázání heroických ctností či mučednictví kandidáta.
K procesu dochází z podnětu navrhovatele (actor), jímž může být zásadně jakákoliv osoba fyzická (např. diecézní biskup, řeholní představený, ale i laici) nebo osoba právnická (např. diecéze, kapitula kanovníků, řeholní institut nebo jeho provincie apod.). Navrhovatel je povinnen se souhlasem biskupa ustanovit tzv. postulátora, který má být odborníkem v oblasti teologie, kanonického práva a církevních dějin a jehož úkolem je zejména navrhování důkazů, které pak provádí biskupův delegát, tzv. instruktor. Procesu se účastní též ochránce spravedlnosti (promotor iustiae), notář a znalci z požadovaných oborů.
Zahájení procesu má doporučit příslušná biskupská konference a diecézní biskup si má vyžádat předběžný souhlas kongregace. Diecézní fáze je uzavřena tím, že je-li požadované prokázáno, se celý spis (trasumpt) spolu s případnými publikacemi kandidáta odešle Kongregaci pro záležitosti svatých.
V návaznosti na toto řízení, nicméně odděleně, probíhá v diecézi řízení o uznání případného zázraku, který se měl stát na přímluvu kandidáta.
Druhou fází je řízení na Kongregaci pro záležitosti svatých, jehož cílem je jednak verifikace důkazů provedených v diecézní fázi procesu, jednak další šetření kauzy odborníky.
Jsou-li po zvážení výsledků šetření vota teologů kladná, předloží se shromáždění římských kardinálů a biskupů, kteří jsou členy kongregace. To se usnáší, zda věc má být předložena papeži k definitivnímu rozhodnutí.
Vlastní beatifikace či kanonizace přísluší jedině papeži a koná se (zpravidla ve Vatikánu) slavnostní liturgickou formou.