Potkat malíře a fotografa Pavla Janouškovce

Pokud jsem něco glosoval, obvykle knihy. Není ze světa písmen úniku, a přece je: do říší hudby, maleb. I potkal jsem letos malíře, před jehož akryly se mi ztajil dech. Modernistu. Pána boha abstrakce. Precizního grafika. Fotografa Pavla Janouškovce (*1961), který na přelomu 70. a 80. let vystudoval u Jiřího Patery a Jaroslava Šindeláře a jehož práce jsou zastoupeny v řadě sbírek u nás i v zahraničí. Například i v Galerii umění Karlovy Vary.

Cílená propagace v Plzni

Od svých dvaceti Pavel vystavuje a jen výstav samostatných uspořádal na padesát. Opakovaně se představil v Belgii, Holandsku, Německu a Spojených státech; vavříny dovezl ze Slovinska, Indonésie, z belgického Schinveldu (1999) i německého Alsdorfu (1993). Ceny taky obdržel v této zemi, ačkoli „doma nikdo prorokem“. Žije v Plzni, má tu obrovský ateliér a připadá vám, jako by odsud čarovně vstupoval do druhého ateliéru - přírody.

Nejen lyrikou uchvacují Pavlovy cykly MĚSTOstroj, PROstory, Pohyb rohu obývacího pokoje či Katedrály (které vytváří již od roku 1993) anebo fotografické řady Morning, Místa, kde oni žijí, Hledání ztraceného času, Day to Day to running. Zůstává málo možností, ať už formálních nebo technických, které by Pavel neprozkoumal. Náleží k umělcům pracovitým, praktickým, kupředu postupujícím, zdánlivě nevyčerpatelným a plným invence. Tato invence sice nemusí nalézat větší a větší efekt s každým dalším obrazem, ale má nepokorný potenciál. Je hodně podvědomá, i když rozvíjená taky vědomě. U Pavla Janouškovce nikdy nehraje roli viditelný kalkul. Ač vyškolen, pozítří a zrovna tak popozítří zůstane spontánním. „Jak také jinak dělat umění?“ bylo by možné se ptát.

Smysl pro abstrakci a chápání toho, jak a čím na nás účinkují barvy, je na jeho obrazech patrný. Prohlížíte-li je v sériích, podmaní si vaše emoce ještě víc. V ateliéru koloristy Pavla vždy rázem stanete v jiném světě. Šťastným řízením osudu se ocitáte na výstavě s jeho sny. Žít vás nechá svobodně, avšak nenechá vás dýchat v původním rytmu, až se proteovsky měníte. Nakolik, to už záleží na vaší citlivosti. - Jestliže jiní tvůrci olejů občas jaksi nahazují maltu na cihlu, on vše hněte. Špachtle se stává bezesporu uměleckým nástrojem vyšších dispozic. A jestliže někdy výtvarník věřil ve světlo a slunce nechal, aby kus díla dopracovalo, tak to dělal a dělá Pavel. Instinktivně, i když s roky zkušeností. A i dík pauze, po jejímž efektu znovu začal pracovat. O čem všem jeho obrazy vyprávějí?

Řekl bych, že na vyprávění máme jiné. Chcete-li totiž vyprávění, čtěte. Ale když máte posléze příběhů plno hlavu, k čemuž nutně dojde, postavte se před obraz. Jděte i Pavlovým ateliérem, jeho výstavou, k obrazu dalšímu. Může se dnes vyskytovat mezi stovkou nejlepších světových malířů (mezi vzory jmenoval Karla Valtera či Giuseppa Zigainu) a nepochybně je jedinečný, svůj. Platí to také o jeho fotografiích, z nichž jsem si některé prohlédl v knihách Daniely Kovářové. Stíny a mlhy, zdi a figury z těchto ryzích snímků ulpí v duši. Jeho fotky umocní každou vzpomínku, již lze namalovat; ale dnešek se bohužel chová k fotografům natolik bezohledně, že se nelze příliš divit, když Pavel Janouškovec tohoto způsobu registrování světa prozatím zanechal, aby o to víc pracoval štětci, špachtlí a barvami, pro něž má dokonalý cit.

Také jeho knihy Neobjektivní nerealita (Praha, 2020) či Sekvence času (Plzeň, 2021, 264 stran) vás přinejmenším dojmou. Jenže vězte, že je podobný katalog pokaždé jen půlí díla, anebo dokonce znamená ještě méně. Vždyť pouze vlastní obraz Doriana Graye lze ohmatat, nařknout, sledovat s odstupem a polít slzami, omylem i ukrást. Jen právě obraz představuje ryzí podstatu onoho zázračného efektu, i pozorujme Pavlova plátna pozorně, zatímco vychází slunce, ale i ve chvíli, kdy slunce doputuje takřka k nadhlavníku. A než se propadne do „záhrobí“ za obzor. V současné české literatuře pak místu Pavlově odpovídá například dílo spisovatele Jana Kameníčka.

Malíř, o kterém zde hovořím, neloví vědomě nic svou pomyslnou udicí z konkrétna, a přece tohle konkrétno pokaždé z jeho obrazů vyloupne. Jen je každý dešifruje maličko jinak.

Geometrické krajiny představují svět věrohodněji, než kdyby ostří štětce otupil věrností realitě, a když se ulice utápějí v mlze, jsou nám viditelnější, než pod palbou slunce. Při vhledech dovnitř do těch obrazů by se studentům malířství dalo předvádět, co to znamená umělecká zkratka. Ta musí pokaždé být čímsi, co není patrné na první pohled, a přece to tkví - s obrovskou autenticitou - do obrazu zakleto; jako onen Dorian Gray. A léta letí, umělec se vyvíjí, ale jedna podstata zůstává. Koneckonců i Ray Bradbury mohl radit spisovatelům: „Nepřemýšlej.“ A zaujalo mě, že Pavel do maleb občas včarovával písmena, ba slova a věty.

Přitom ale vyprávění nikdy nesloužilo původnímu účelu, ale objevovalo účely nové; asi jako když vzali kdysi Věra Špinarová a Josef Dvořák v televizi onu jízdenku, aby text na ni vložený zazněl jako dokonale zazpívaný song.

Kurátorka Ivana Beranová si všimla jako jednoho z Pavlových symbolů specifických křížků - a nelze popřít ani jistou samotu, která mnohým jeho plátnům dominuje; navzdory jejich pestrosti. Barva a mrak, oko a kříž. Břitva, vrstva, barva, asociace. Hmota, ploty, tělesnost přírody a čtvero ročních období pod oním magickým křížkem. Poctivá dřina malíře. Výsledek působí lehce a vznosně. Vtáhne – a dají se ty obrazy sbírat. Na zdi pak fascinujícím způsobem kombinovat.

Odhlédnu-li na Pavlově cestě životem od keramiky (jen vzdáleně někdy připomínající tvorbu Jaroslava Pleskala), ještě se musím vrátit k fotografiím, jimž se víc věnoval mezi roky 2008 a 2015. Využití snímků nemusí, ale může někdy souviset s pamětí. Ta nikdy není neomezeným katalogem, jak už chápal Sherlock Holmes, a prostě občas potřebuje přihrávku. Tou jsou u některých výtvarníků právě snímky. Ale to zdaleka neznamená, že by fotografie byly mechanicky kopírovány: z původního pohledu někdy nezůstane v tváři plátna nic a Pavel sám tvrdil nikoli jen Vladimíru Hanákovi, že nosí tyhle vjemy v podvědomí uložené tak dlouho, až přeteče pohár. Samy ty sny si přitom vyprošují představení – i své vlastní přetavení do formy jménem obraz. Ale jde (ptám se) vždycky jen o tvorbu puzenou ven z přebytku?

janouskovec.eu


Tomu nevěřím. Jsou a musí nastat momenty, kdy i Pavel tvoří, asi jako Nezval, z těch důvodů, že se mu čehosi nedostávalo či nedostává.

„Jako autor se vyznačuje rozmanitostí tvorby,“ postřehla Ivana Beranová v roce 2020. „Maluje, kreslí, vytváří grafické listy, fotografuje, ale pohybuje se i v oblastech výtvarného designu, užitého umění a počítačové (digitální) grafiky. Možná trochu okrajově, ale přece, vytváří instalace - prostorová díla nefigurativní povahy - a specifickou, často glazurovanou keramiku, která dává dojem různě pospojovaných stavebních materiálů, rour-cest s odbočkami. Jeho hlavní doménou ovšem zůstává malba, nejčastěji na plátno, sololit nebo i karton. Malba v nejlepším slova smyslu civilistní.“Jedním z možných přístupů, ba jedním z měřítek, která lze přikládat na dílo tvůrce, je odhalování toho, nakolik je s to LÉČIT. U Pavla se snad dá říci, že co obraz, to léčebný prášek. Tableta – a ještě mimo všechny šablony. Ataky na veškerou šeď světa. Výkřiky, avšak výkřiky krásy. Nechme se pak podobným obrazem pohltit. U Pavla tahle esoterika spolehlivě funguje. Jeho obrazy nás milují.

Dodám už jen, že tohoto impulzivního expresionistu musíme vidět i co kurátora, jenž si po převratu vytvořil vlastní značku Young Gallery a zřídil síť galerií dosahující od nás do nizozemského Heerlenu. Anebo navázal plodnou spolupráci s německým architektem Milanem Chodlem, aby směly jeho obrazy a tapiserie (vytvářené moderní textilní technikou aradekor) vstoupit do vícera tamních, tj. německých interiérů.

I včetně poboček Raiffeissen Bank. Ta nepokořitelná banka je však Pavlův talent, který nenalézáme na každém rohu. Talent skutečně od pána Boha.

Autor textu: Ivo Fencl
Zdroj fotografie: pixabay.com/art-1478831

The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
Renault Clio

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka