Před patnácti lety se tu bojovalo o každý strom. Dnes Na Ztraceném znovu roste pestrý les

Lokalita Na Ztraceném u Ptačího potoka nedaleko Modravy byla v létě 2011 symbolem sporu o to, jak na Šumavě bojovat s kůrovcem. Správa Národního parku Šumava teď, s odstupem patnácti let, připomíná, že z tehdejšího „bojiště“ je dnes opět živý a pestrý les.

Blokáda začala 13. července 2011

Aktivisté zahájili blokádu 13. července 2011. Podle Správy Národního parku Šumava šlo zpočátku o klidnou akci. Zlom nastal 25. července 2011, kdy na místo dorazil policejní kordon. Policisté začali lidi z porostu vyvádět a některé i vynášet. Někteří protestující se připoutali k stromům řetězy a měli ruce zasunuté v kovových trubkách.

Tehdejší zprávy uváděly, že u Ptačího potoka se pohybovalo zhruba dvě desítky aktivistů a při zásahu na místě pracovalo asi padesát policistů. V médiích se tehdy řešila i role ekologických organizací, část účastníků však vystupovala jako jednotlivci.

Střet o kácení versus bezzásah

Šlo o střet dvou přístupů: jedna strana prosazovala kácení napadených stromů jako obranu proti kůrovci, druhá hájila bezzásah a přirozený vývoj horského lesa. Správa parku v tiskové zprávě připomíná, že před konfliktem se v lokalitě postupovalo spíše zdrženlivě; nové vedení správy naopak tlačilo na rychlé zásahy. Ředitelem byl v té době Jan Stráský, který do funkce nastoupil v únoru 2011.

Podle správy se v oblasti o zhruba 250 hektarech mohlo zasahovat, avšak mělo tomu předcházet odborné posouzení, které podle ní tehdy nevzniklo.

Kolik dřeva se vytěžilo a proč se obavy nenaplnily

Po širokém zájmu médií a veřejnosti spor přešel do jednání. Správa parku uvádí, že díky tomu se Na Ztraceném podařilo zabránit proměně lokality v „zalesněnou paseku“.

Zásahy nicméně proběhly. V letech 2011 a 2012 bylo podle správy pokáceno a odkorněno 4 655 m3 smrků. Dalších 12 797 m3 stojících smrků se odkornilo. Dřevo přitom zůstalo na místě a postupně se rozkládá.

Tehdejší vedení správy varovalo, že kůrovec se masivně rozšíří do okolí a poškodí lesy kolem Modravy. Podle současného vedení se to nestalo. Správa upozorňuje, že léto 2011 bylo srážkově vydatné a populaci kůrovce zasáhly plísně a houby. Dále připomíná, že v roce 2012 se těžba kůrovcového dřeva snížila na zhruba třetinu vůči roku 2011 a v dalších letech dál klesala. Tehdejší ředitel Jan Stráský však v roce 2011 veřejně tvrdil, že zastavení zásahů se počasím vysvětlit nedá.

Les s hlubšími kořeny, než se tehdy tvrdilo

Současný ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený odmítá, že by šlo pouze o „nepůvodní“ porost bez vazby na pralesní minulost. Správa uvádí, že les Na Ztraceném byl od druhé poloviny 18. století opakovaně ničen přírodními živly a obnovoval se ze semen starých smrků. Část přeživších stromů je podle správy vrstevníky původního pralesa nebo jeho potomky. Jen menší část jedinců pochází ze síjí z poloviny 19. století a z výsadeb po polomech z počátku 20. století.

Obnova, vzácné druhy a data o požárech

Správa parku uvádí, že Na Ztraceném dnes vykazuje rychlou spontánní obnovu. Důraz klade i na význam mrtvého dřeva v horském lese: je domovem vzácných druhů bezobratlých, ptáků i savců, stejně jako hub a mechorostů.

Dnes víme, že vlhkost odumřelého dřeva Na Ztraceném je po celý rok 40 procent a více.Pavel Hubený

Správa také sleduje požární rizika. Podle jejích analýz jsou nejrizikovější zejména souše staré tři až pět let; poté dřevo kolonizují houby a drží v něm vlhkost. Monitoring provádí park plošně z leteckých snímků a na trvalých plochách po celém území.

Na začátku roku 2026 evidovala správa rizikové souše v menších skupinách na zhruba 300 hektarech, což je podle ní necelé půl procenta rozlohy parku. Kůrovec je podle správy na populačním minimu a nové souše téměř nepřibývají. Správa zároveň tvrdí, že s rozšiřováním území bez těžby klesá počet požárů v přírodním prostředí - nejvíc jich bylo v době, kdy se v parku těžilo nejvíc.

Na Ztraceném je u cesty, do porostu ale málokdo vnikne

Na Ztraceném leží u silnice z Modravy na Březník. Asi po čtyřech kilometrech se k ní připojuje žlutě značená Švelská cesta. Lokalita je turistům na dohled, do hustého porostu však většina návštěvníků nezamíří.

Správa NP Šumava připomíná širší historický kontext: velké množství odumřelého dřeva popisovali vědci a lesníci už v první polovině 19. století. Podobnou „divokou“ scenérii zachytil malíř Julius Mařák na obraze Šumavský prales v bouři z roku 1891. Podle správy lze podobný les na Šumavě spatřit i dnes.