Proti Plzni nemá Kölsch šanci - říká dobrovolník Ondře

Ondřej Trachta (25 let) strávil posledních 10 měsíců jako dobrovolník v centru pro mládež Pogo v západoněmeckém městě Pulheim.
Možnost účastnit se programu Evropské dobrovolné služby získal Ondřej díky TANDEMU, který v jeho případě působil jako vysílající organizace.
„Celý život jsem byl v Plzni, v červnu 2003 jsem dokončil studium na Strojní fakultě, a abych řekl pravdu, ještě se mi nechtělo pracovat. Chtěl jsem někam odjet a zkusit něco nového a zajímavého,“ vypráví Ondřej, proč se pro dobrovolnou službu rozhodl. Evropská dobrovolná služba umožňuje mladým lidem strávit delší dobu v zahraničí a podílet se na zajímavém projektu. „Dobrovolný rok je příležitostí naučit se něčemu novému a přispět něčím novým své hostitelské komunitě,“ popisuje EVS ředitel Koordinačního centra česko-německých výměn mládeže Ing. Jan Lontschar.
Podle svých slov se Ondřej dostal k této příležitosti náhodou. „Jedna moje známá už měla vše domluvené, ale nakonec získala stipendium do německého Thübingenu a chtěla raději studovat.“ TANDEM, jako vysílající organizace pak po dohodě s centrem pro mládež Pogo jen změnil osobu dobrovolníka a v říjnu 2003 odjel Ondřej do Pulheimu.
Těžko se mu ovšem status dobrovolníka popisuje. „V Německu jsou na tento status zvyklí, v Pogo jsem byl už asi šestý dobrovolník. Ale tady to lidé vůbec nechápou. Nejsi student a ani nejedeš nikam za prací. Dobrovolník je vlastně něco napůl“. Ke statutu dobrovolníka dodává ještě Ing. Lontschar: „Dobrovolný rok není alternativou vojenské služby ani náhradou za již existující pracovní místo. Vždy jde o neplacenou, neziskovou činnost, vykonávanou po určitou dobu v jiné zemi účastnící se programu. Je to práce za byt, kapesné a stravu, doplněná podpůrným školícím programem.“
Dobrovolnou službu hodnotí Ondřej celkově velmi pozitivně. Kromě toho, že se zlepšil v jazyce a poznal nové lidi, získal úplně novou zkušenost. „Nikdy předtím jsem nepracoval s mládeží. Myslím, že pro lidi, kteří studují třeba sociální pedagogiku musí být dobrovolný rok v podobném zařízení velkým přínosem.“ Absolvování dobrovolné služby pomohlo Ondrovi i při hledání zaměstnání. „Myslím, že když viděli, že jsem byl rok sám pryč, pochopili, že asi budu umět samostatně uvažovat,“ směje se Ondřej nad pozitivním výsledkem svého prvního pracovního pohovoru u německé firmy.
Zpočátku Ondřeje velmi překvapilo, že centrum pro mládež v Pulheimu vypadá jinak než u nás. „Byla to spíš taková kavárna nebo nealko bar, prostě centrum pro mládež, která nemá odpoledne po škole co dělat. Než aby pak všichni běhali jen tak po ulici, přišli k nám.“ V centru měli mládežníci k dispozici kicker, kulečník, pracovníci centra jim pomáhali s domácími úkoly. Mladé amatérské kapely mohly zkoušet ve zdejší zkušebně a pořádaly se zde také různé koncerty. Při koncertech se čepovalo místní pivo. Dostat ho mohl pouze ten, komu již bylo 16 let, což bylo podle Ondřeje velmi přísně kontrolováno. Jako rodilý Plzeňák ovšem Ondřej s úsměvem dodává, že tamní Kölsch nemá proti plzeňskému pivu šanci.
Ondru také zarazilo, že mnoho mladých lidí nevědělo, kde mají Českou republiku hledat. Více než neznalost zeměpisné polohy však Ondřeje překvapovaly jiné otázky. „Jeden asi dvanáctiletý kluk se mě ptal, jestli máme taky normální zvířata, jako psy, kočky nebo králíky,“ vypráví.
Pulheim leží v nejlidnatější spolkové zemi, Severní Porýní-Vestfálsko, a žijí zde spolu různé národnosti, přesto nezažil Ondřej jediný rasistický problém. „Nikdy jsem neviděl tolik národností pohromadě, Turci, Němci, Afričané, všichni jsou tu na sebe zvyklí už ze školy.“ Tamní lidi považuje Ondřej také za velmi vstřícné a ochotné, navzdory zažité představě, že Němci jsou chladní. I proto by se Ondřej do Pulheimu ještě někdy rád vrátil.