To bylo vloni v létě a nyní jsem se za Markétou Procházkovou vydala napsat její příběh životní lásky do Kolovče. Máme tam totiž společnou kamarádku, Janu Bartákovou, tamní kronikářku.
Je mi 41 let, jsem vyučená prodavačkou. Ale nyní jsem v částečném invalidním důchodu po pracovním úrazu.
Mou největší láskou jsou mývalové, takže teď mám mývala Maxe a mývalí slečnu Taminku. K tomu tři psy - barváře. Asi dvacet papoušků, to jsou alexandři, korely a andulky. No, a ještě dvacet kousků králíčků, pár slepiček a kachniček.
No, já je prostě miluji. Nejdříve jsem měla jednoho Lukáška, to byl takový nalezeneček. Ale lidé jsou zlí a někdo mi ho otrávil. To bylo asi před jedenácti lety. No a Maxíka jsem si pak vymodlila, ten je od pána od Poděbrad. On má několik párů. Takže jsem si vzala Maxíka, tomu už jsou tři roky a je mazlivý a ochočený. Chodíme spolu ven na vodítku, nebo k nám domů. Ale doma jsou psi, a ti na něj moc žárlí, tak ho pořád musím hlídat, nebo jde zpět do voliéry. No a vloni jsme si ještě vzala Taminku, té byl teď druhého dubna rok. Maxíkovi, tři, oni mají úplně náhodou narozeniny ve stejný den. Taminka se ale ještě dost bojí, musím s ní pracovat pomalu. Je velmi plachá, vadí jí hodně zvuků a lidí.
U nás jsou na kočičí stravě. Takže baští taštičky a granule. K tomu samozřejmě i další věci, co kočky nežerou, mají rádi všechny druhy oříšků, ovoce. Každý má jiné chutě. Maxík nejraději ananas a Taminka hroznové víno. Umějí si to vychutnat.
Tak třeba Maxík, kromě toho, že je to mazel, váží kolem devíti kil. Na zimu má mohutnější srst. Miluje vodu a plavání. Má dokonce svou vlastní fotografku v Domažlicích. On krásně pózuje, takže byl třeba i u vánočního focení. Rád si hraje s kamínky. To třeba Taminka zatím ještě ne.
No, to víte, zvláště děti jsou nadšené, ty chodí i za námi domů. Ony Maxe zbožňují, hrají si s ním.
Synovi je už 21 let. Jmenuje se Šimon, když byl malý, tak také pořád chtěl zvířátka, hodně se také zajímal o brouky, mravence. Myslím, že je takový pořád.
Určitě. Můj táta je vášnivý kynolog. Myslivec tělem i duší. Vlastně pořád mezi zvířaty a přírodou.
Poptávala jsem se, ale prý ne. Každopádně jsem Maxovi nechala udělat mini občanku, kdyby se mi ztratil, tak ji má na obojku. Má tam své jméno a adresu.
Na televizi nekoukám, tam pro mě nic zajímavého není. A když se mi povede chvilka, tak čtu. Nejraději mám dobrodružné romány od Julese Verneho.
MarS
