Drahokamy času - Marie musela být v každé rodině, i u Andělů

Marie Uttlová se narodila v jihočeských Borovanech, kde také strávila své dětství. I proto na malebnou vesničku nemůže zapomenout.

nostresszpravytop

    Žihle – Paní Marie Uttlová se narodila v jihočeské vesničce Borovany, která se nachází přesně mezi Bechyní a Milevskem. Odtud pocházeli také oba její rodiče. „Naši se brali kolem roku 1927. Přede mnou se jim nejprve narodila holčička, které říkali Drahoslava. Jako malá však dostala kašel a lékař řekl, že to nic není. Bohužel to byl zápal plic a ona zemřela. Proto si mě střežili jako oko v hlavě a také jsem dostala jméno bohorodičky. Říkalo se, že Marie musí být jako panenka svatá v každé rodině,“ říká paní, která se narodila nejen jako Marie, ale dokonce Andělová. Zanedlouho poté, co se její rodiče vzali, začalo i Československo pociťovat dopady hospodářské krize, především její tatínek nemohl sehnat dlouhodobou práci: „Vypomáhal, kde se dalo. Jeho dva bratři už v té době pracovali na dráze, tak tam dopomohli i mému tatínkovi,“ vzpomíná paní Marie. „Postupně se vypracoval a do penze odcházel přímo zplzeňského ředitelství drah,“ dodává. 

    Za války maminka sebrala rodinu a odjela z Plzně k babičkám do Borovan, ve městě zůstal jenom tatínek. „V okolí Borovan byl strašný konec války. Původně nacisté chtěli Bernartice, pod které Borovany spadají, vyhladit jako Lidice. Odešli odtud do Anglie tři letci, takže nejprve vyhladili jejich rodiny, víc už nestihli,“ vzpomíná paní Marie na roky svého mládí a hrůzy zároveň. „V Borovanech je veliký rybník, kam nás ve třetí třídě vzal pan řídící na výlov. Nesměli jsme překážet, až když pak rybáři zvolali: „Hoří!“ mohli se kluci vrhnout dolů, a kde byl ještě nějaký kapr, tak ho rychle popadli. U rybníka se ale děly i nešťastné události. Utopila se tam například moje dvouletá sestřenice, pak se jednou pod klukem v zimě prolomil led a brusle ho stáhly dolů. Ve vesnici byla i kaplička svaté panny Rozálie. Hned pod ní začínal kopec, kam se chodilo v zimě sáňkovat. Pan řídící nám pak vždycky za to hrozil,“ vzpomíná na rodnou vísku paní Marie. Pocházela odtud také rodina amerického kosmonauta Eugena Andrewa Cernana, který v roce 1972 přistál na měsíci. Podle vyprávění paní Marie měl se svojí vnučkou Borovany navštívit, aby viděla, odkud rod pochází. „Vzpomínám si, jak dědeček chodil 15. srpna o svátku Panny Marie na pouť do Bechyně. Jednou mě vzal s sebou a pamatuji si, jak knížecí pár z bechyňského zámku šel s dětmi také na mši. A právě jeden z nich zlobil a paní kněžna mu uštědřila před kostelem pohlavek. Vím, že jsem si říkala: on je princ a taky dostal za vyučenou,“ říká se smíchem. 

    Školu navštěvovala paní Marie také v jihočeské vísce: „Dnešním pohledem to byly hodně dlouhé prázdniny. Každou sobotu jsme si chodili jen pro úkoly do zdejší sokolovny a zároveň jsme odevzdávali ty z předešlého týdne. I přesto, že jsem měla vychozené pouhé čtyři třídy, chtěla jsem jít studovat na učitelský ústav. V Plzni byl nejprve mužský i ženský, později z něj však udělali Reálné gymnasium při Učitelském ústavu, kam jsem nastoupila a rovnou do kvinty,“ vzpomíná paní Marie a zároveň také přiznává, že začátky jejích studií nebyly s přihlédnutím na předchozí školní docházku snadné. „Po maturitě v roce 1949 jsem nejprve uvažovala nad vysokoškolským studiem pedagogiky, ale s ohledem na to, že se můj mladší bráška v Plasích vyučil lesníkem a chtěl jít na školu do Písku, musel můj sen ustoupit.

    Místo školy jsem nastoupila v Plzni do kanceláře hutního projektu. V práci se mi ale moc nelíbilo, byla to pro mě nesrozumitelná čísla a hodnoty,“ říká paní Uttlová. Na začátku 50. let se chodilo na povinné brigády a právě během nich se paní Marie dostala do státního statku v Křimicích: „Pod křimický statek spadaly čtyři dvory, byly to Čeminy, Kumberk, Chotíkov, Třemošná a všerubská školka s růžemi. Nastoupila jsem tam jako účetní, takže když se sešly výplaty, byla to krušná doba. Počítalo se na haléře, mašinky žádné nebyly, jen na ředitelství v křimickém zámku měli ruční kalkulačku, kterou jsem si směla půjčit až k večeru, po pracovní době,“ vzpomíná. Právě při práci na statku potkala i svého manžela, který tam dělal technika. „Brali jsme se v roce 1954. Protože jsme se zařizovali, tak manžel začal jezdit s traktorem, aby víc vydělal. Byt jsme dostali přidělený na Kumberku,“ vzpomíná. Po svatbě se jim narodila dcera, která dostala jméno po tátovi, Ladislava.

    „S manželem jsme hodně četli, knížka u nás byl stálý dárek. Nejdřív jsme neměli televizi, tak jsme si večery krátili právě s knihou v ruce. S Ladislavem jsme dokonce společně po volných chvílích vyšili panorama Hradčan, dlouho nám pak obraz visel v obývacím pokoji. Nyní je pro mě čas u televize odpočinkem, luštím i křížovky a osmisměrky,“ jmenuje své koníčky v proměnách času paní Marie. „Postupně jsme si našetřili i na auto a pořídili jsme si žigulíka. Manžel chtěl, abych si také udělala papíry a začala také řídit, ale mně se to příčilo.“ V žihelském domě žije paní Uttlová již bezmála dvacet let. Má odtud blízko k jediné dceři a rodině, dva vnuci a vnučka ji tu navštěvují. „Mladší vnuk pracuje v zoologické zahradě u hadů a právě on mi před třemi lety pořídil velké šneky, abych si nepřipadala sama. Pojmenované je nemám, oslovuji je všechny stejně, pro mě jsou to všichni strejdové,“ dodává se smíchem.










 

  

Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.


Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
Opište kontrolní kód
prodana_nevesta

Hlavní zprávy

 

čez zprávy 2018
seo uniweb