V manželství musíte umět odpustit. Vydrží pak i desítky let
V Domě s pečovatelskou službou ve Stodu žije Alena Mrázová, která nedávno oslavila kulaté narozeniny. Její věk by jí nikdo nehádal. Je to vitální, komunikativní a velmi srdečná žena. Moc ráda se směje, i když jí před půl druhým rokem zemřel milovaný manžel. Má dva syny a jednoho vnuka, kteří ji navštěvují a pomáhají, kdykoli je třeba. Paní Alena ale skoro vše zvládá sama, sama dojde i k lékaři do Plzně a navíc je k ruce svým sousedům i pečovatelkám v domově. „Pomáhat lidem, to mě naučila moje maminka,“ říká.
Odpustíte mi, když se zeptám, kolik je vám let?
Letos v dubnu jsem oslavila devadesátku. A byla to moc hezká oslava. S pohoštěním mi pomohli místní kuchařští učni. Přiznám se, že jsem měla opravdu šťastný nápad je oslovit. Slavila jsem se sousedy přímo tady v Domě s pečovatelskou službou. Raději ale říkám Seniorský dům.
Jak se vám tu líbí?
Moc. Mám tu všechno, co potřebuji: kuchyň, pokoj, koupelnu. Mnohem lepší než v těch Domovech důchodců, kde je víc lidí v jednom pokoji a mají tam jen postel s nočním stolkem. Jsem svou paní, ale když s něčím potřebuji pomoci, stačí říct pečovatelce. Naštěstí jsem ale dost soběstačná.
Kde jste se narodila?
V Plzni, ale zajímavé na tom je, že v dělostřeleckých kasárnách na Borech. Ty už neexistují. Otec byl totiž voják z povolání a rodiče tam měli byt.
Pamatujete si na život vkasárnách?
Ani moc ne, žili jsme tam jen do mých dvou let. Ale staršímu bratrovi se to moc líbilo. Byly tam stáje plné koní a byli tam vojáci. Když ho maminka nemohla najít, nakonec ho objevila pokaždé u koní. Později jsme žili v Purkyňově ulici, kde dostali vojáci byty. Ale v roce 1950 se musely rodiny vojenských penzistů vystěhovat, kvůli mladému vojsku. To bylo hrozné. Dodnes to cítím jako velkou křivdu. Žila jsem tam s rodiči, už jsem byla vdaná a měla jsem syna. Maminka to kvůli tomuhle soužití všechno zařídila, vyhradila nám dva pokoje, přestavovalo se. A pak přišli jiní k hotovému.
Kam jste šli?
Rodičům hrozil jakýsi odsun do nějaké vesnice v Krušných horách, naštěstí k tomu nakonec nedošlo, žili pak v Heřmanově Huti. Já a manžel jsme dostali byt ve Stodu, kde jsem učila. Ale vlastně to nebyl byt, jen dvě malé podkrovní místnosti, vešla sem tam jen postel, malá postýlka, stůl a dvě židle. Synek trpěl hodně na angíny, a když jeho ošetřující lékař viděl, kde žijeme, zařídil nějak, že jsme dostali lepší byt. Stěhovali jsme se ve Stodu ještě několikrát, vždy se vyskytl nějaký problém…až v pátém bytě jsme nakonec zakotvili, žili jsme v něm 32 let. V paneláku, ve třetím patře bez výtahu. Ty schody mě poslední roky už dost trápily, proto jsem ráda, že teď žiji tady.
Kdy jste ovdověla?
Před rokem a půl. Muž zemřel na Silvestra. Moc ráda na něj vzpomínám. Byli jsme spolu moc hezkých 68 roků.
Jak se musí manželé chovat, aby se jim tohle povedlo?
Měli by být oba vstřícní, nehádat se kvůli každé volovině, odpouštět si. No to víte, my jsme se také přeli, on třeba nechtěl tančit a já ano. Když už jsem ho na ples dostala, tak si povídal se známými a mě si moc nevšímal. Ale přece se kvůli tomu nerozvedeme, ne? Prostě jsem ho příště už nenutila. Jednou ustoupí muž, podruhé žena. A pak jsme měli spoustu společných zájmů. Manžel, jmenoval se Josef Mráz, byl hudebník, dokonce hrál v Plzeňské filharmonii, vedl různé sbory. Spolu jsme chodili na koncerty, muzicírovali. A oba jsme byli učitelé, často jsme si o učení, škole a žácích povídali.
Bavilo vás učitelské povolání?
Ano, učila jsem 35 let na prvním stupni tady ve Stodě. Nejdřív 4. a 5. třídu a poté i prvňáky a druháky. Té změny jsem se zprvu bála, ale pak mě to moc bavilo. Víte, ono nestačí děti jen učit, musíte ve škole i vychovávat! Byla jsem dost přísná, náročná, což pak učitelé na druhém stupni oceňovali. Měla jsem úspěchy i v hudební výchově, moji žáci zpívali dvojhlasně a uměli opravdu spoustu písniček! Možná to vypadá, že se chlubím, ale různí lidé mě za to později chválili, tak si to snad mohu dovolit říkat. K té hudební výchově mě právě inspiroval manžel. Byl to i můj učitel. A učila jsem také v penzi, zaskakovala jsem za učitelky, které byly doma s dětmi, třeba i celý rok. Později jsem učila děti v nemocnici, tam se mi moc líbilo, pro ně bylo učení zábava, vytržení z toho nemocničního života. I tam jsme si hodně zpívali.
Je něco, co vás teď zpětně mrzí?
Bohužel, nevídám svoji vnučku. Jeden z mých synů se rozvedl, ne svojí vinou, a jeho bývalá žena zpřetrhala všechny kontakty s námi. Měli holčičku, kterou jsem si vždycky tak přála. Ta už má možná sama děti. A já o ní – nebo možná o nich – nic nevím. Přitom je to moje vlastní krev. A pak ještě – toužila jsem být lékařkou. Na medicínu jsem se i přihlásila, dokonce jsem měla už index. Ale pak se začalo volat po učitelích, bylo jich málo, máma mě přemlouvala, ať jdu raději učit, medicínu navíc tehdy otevřeli i v Plzni. A já chtěla do Prahy, což už nešlo. Takže tohle vše mě zviklalo a já dostala místo učitelky na dvoutřídce v Erpužicích. A tam byl pan řídící Josef Mráz. Můj budoucí muž. Ve skutečnosti tedy nelituji toho, jak jsem se kdysi rozhodla, protože jinak bych nepotkala Josefa. Přesto ale někdy těm doktorům malinko závidím. A nenechám si ujít seriály z lékařského prostředí.
Jaké ještě máte zájmy?
Hodně čtu, luštím křížovky, dívám se na televizi, přátelím se s lidmi. Hlavu mám stále dobrou, modlím se, aby mi to ještě dlouho myslelo. Tady v domově se mi líbí. Pečovatelky jsou hodné, máme je tu všichni moc rádi.
