TAJEMSTVÍ JESKYNĚ INKŮ NA TACHOVSKU

Dnes už zaniklou obec Výškovice u Chodové Plané moc nepřipomíná. Zůstal z ní pouze jeden statek s č.p. 2. Poslední domy jsou tam spíše pro chalupáře, mezi vysokými bolševníky je pak vidět zchátralá kaplička. Nedaleko od ní je vidět jakýsi pokus o čisté prosekané místo, kolem něhož jsou nově vysazené stromy a v prostředku dřevěný stůl. Můj průvodce vysvětluje, že jde o snahu dobrovolníků, kteří se zde jednou za čas sejdou a připomenou si časy a historii vesnice.  Z vesnice moc... The post TA



Dnes už zaniklou obec Výškovice u Chodové Plané moc nepřipomíná. Zůstal z ní pouze jeden statek s č.p. 2. Poslední domy jsou tam spíše pro chalupáře, mezi vysokými bolševníky je pak vidět zchátralá kaplička. Nedaleko od ní je vidět jakýsi pokus o čisté prosekané místo, kolem něhož jsou nově vysazené stromy a v prostředku dřevěný stůl. Můj průvodce vysvětluje, že jde o snahu dobrovolníků, kteří se zde jednou za čas sejdou a připomenou si časy a historii vesnice. 
Z vesnice moc tedy nezbylo, mě však více zajímá dávný příběh o jeskyni Inků, která je pár kilometrů odtud. Jde o bývalou  štolu, kde se dříve těžil mramor a snad také i stříbro. O jeskyni se moc nemluví, lidé ji neznají, její tajemství znají jen zasvěcení a také slušní trempové, právě ti ji někdy v sedmdesátých letech takto pojmenovali. Najít ji lze velmi těžko, opravdu to bez znalého průvodce nejde, ovšem já mám štěstí, mým průvodcem je člověk, který to tu dobře zná a o jeskyni sám už psal, jde o redaktora Antonína Hříbala. A tak se po cestě vyptávám a pomalu zjišťuji více. „V třicátých letech tu stálo přes tři desítky domů a bydlelo téměř dvě stě lidí. Jenže po válce přišlo hodně změn, došlo k vysídlení německého obyvatelstva a v podstatě se okolí vyprázdnilo. Když se pak dosídlovalo pohraničí, přišli sem lidé třeba i z druhé strany republiky, ale zpočátku to byli spíše takoví zlatokopové, kteří tu v pohraničí hledali poklady po Němcích. Obec sice ještě chvíli po válce žila, ale oficiálně byla zrušena v roce 1974,“ říká můj průvodce, prý prodává tak, jak koupil.
O jeskyni se dlouhá léta tradovalo, ale jen málokdo věděl, jak se k ní dostat a hlavně, jeskyní je v okolí více, tak která je vlastně ta pravá, o které se mluví jako o jeskyni Inků.  “Spousta lidí hledala a nenašla, nebo našla jinou, anebo ani nevěděla, když našla tu pravou. Trempové i náhodní návštěvníci prolézali snad všechny díry v okolí. Mělo jít o velkou jeskyni, kam ani baterka nedosvítí na strop. Tedy před lety. Dnes už máme výkonnější baterky. No, my máme světel dost, tak hurá dolů,“ směje se průvodce a já jen v prudkém slunci mžourám, kam dolů, protože skoro nic zatím nevidím. Ovšem, jak tak koukám někam do díry v husté trávě, ujede mi noha na bahnitém okraji a v podstatě už žádný vchod hledat nemusím, přistanu přesně nad mříží, která vchod chrání s totálně mokrou zadnicí. Průvodce se sice snaží tvářit jako gentleman, ovšem moc dobře vidím, jak mu cukají koutky pod vousy. No, co no, nejsem modelka. Jenže ono tam dole je nejvíce osm stupňů, a čím jdete hlouběji, tím větší ziminka je..  Jsem statečná, navleču se do teplé košile a pomalu se uvnitř rozkoukávám. Je to nádhera! Přede mnou se rozprostírá úžasná kamenná hlubina, velký mramorový strop plný barevných žilek. Oči přivykly polotmě, vidím i vlhké stěny, kapající stružky vody a dokonce i jakousi vyvýšenou pěšinu, dolů vedou „docela luxusní dřevěné schody“. „Přemysl Tájek z CHKO Slavkovský les tu měl kdysi svatbu. To prý kvůli té svatbě jeho tatínek  nechal vybudovat toto poměrně luxusní schodiště,“ vysvětluje mi průvodce a velí, dofotit, jdeme dále!
Udělám velký nádech a výdech a nesměle pípnu, že mám asi klaustrofobii. Na to se tu ale nehraje, buď mohu stát na místě, anebo se vydat dále do temných útrob, kde se už bez baterky neobejdu. Je to tam docela o život, úzké průlezy, občas seskok dolů či škrábání se nahoru, s mokrým zadkem docela zábava, cítím, jak mi začíná mrznout. Navíc s odvahou mám na krku foťák, v ruce baterku a druhou vždy hledám záchytný bod, tedy nějaký výčnělek, který mě zadrží nad hlubinou, pád dolů v kotoulech musí být docela drsný. Zatím to jde, ale to si ještě neuvědomuji, že půjdu zpět a některé ty skoky dolů budu zase muset drápat nahoru, ach sbohem, moje dlouhé nehtíky!  Kdo chce, může postupovat dál a dál a chodit tam hodiny, labyrint spletitých chodeb je dokonalé bludiště a může se snadno stát hrobem, když tam přijde neznalý. Proto se místo jeskyně blíže nespecifikuje. Na zemi jsou vidět i provázky a značky, podle kterých se orientují jeskyňáři.
Vracíme se zpět. Je úžasné, jak jdete , trochu divné, že nahoru to jde hůře. Bez baterky nic nevidíte, a najednou někde v dáli paprsek denního světla, který se zvětšuje. Od pusy mi jde pára, kalhoty studí, boty už také. Vystoupíme ke vchodové mříži,  kde jsem upozorněna na otvory pro možnost prolétávání chráněných netopýrů. Pak facka, jak po panáku. Venku třicet stupňů, kolem ucha mi bzučí mouchy a ovádi. Tak. Ještě se musím vyškrabat nahoru po blátivém sjezdu. Uf.
Jo, mně ten výlet stál za to a jsem ráda, že díky svým „kontaktům“ mohu vidět i takováto tajuplná a zapovězení místa. Přátelům se však omlouvám, slíbila jsem, že vchod udržím v tajnosti. Byla by škoda z toho udělat atrakci, nebo mít na svědomí lidský život.
MarS

The post TAJEMSTVÍ JESKYNĚ INKŮ NA TACHOVSKU appeared first on Martina Sihelská.

Autor: Martina Sihelská Článek může obsahovat komerční sdělení.


Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
ARCHIV ZPRÁV
st 17.08.2016 02:42




0 +
 
Jarní servisní akce

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka