Karolíno, ve fotografické soutěži týdeníků Reflex byl Váš provokativní a zároveň fascinující nahý autoportrét s mrtvými ptáčky ohodnocen třetím místem v kategorii Akt v interiéru a posléze jste za tuto fotografii získala Cenu šéfredaktora Reflexu roku 2012.
Zároveň jste byla jako fotomodelka úspěšná v roce 2011 díky fotografii Marie Fišerové, která získala 3.místo v soutěži Akty X v kategorii Akty v interiéru. K uvedeným cenám Vám gratuluji a nyní Vás poprosím o zodpovězení několika otázek.
Pomohla Vám tato ocenění ve Vaší kariéře modelky a autorky? Jak konkrétně?
Předně Vám děkuji za gratulaci. Ocenění, a zejména to první Vámi jmenované, mi pomohlo v jedné věci: začít svou tvorbu brát vážněji a tvořit více. Tvořím především pro sebe, vždy jsem to tak dělala, ale je to právě zpětná vazba vnímatele díla, která mi dává sebevědomí. Kdo mě zná, ví, že často pochybuji o tom, že má díla někomu budou líbit. Tato ubezpečení, a to v tomto případě od skutečných kapacit, jsou pro mně popíchnutím, probuzením z malomyslnosti, a stimulem k sebevědomé tvorbě. Nyní, něco přes rok po ocenění "ptáčků" mám v prestižní chebské Galerii 4 sólovou výstavu Budoár o šedesáti vystavených dílech. "Ptáčci" mi velmi pomohli se nasměrovat, ale zároveň hledat i cesty nové.
O kariéře modelky zde nemluvím, neboť ta s výše zmíněnými úspěchy souvisí jen málo. Skoro nikdo mě na zmíněných fotografiích nepoznal, obě jsou ještě z období, kdy jsem na hlavě nosila vlasy (smích).
Dosáhla jste nějakých další úspěchů, které Vás potěšily?
Takovým úspěchem je právě výše zmíněná výstava Budoár, ale i spolupráce a autorská účast na mnoha dalších společných výstavách (Kontaktofoto, Color ON a další výstavy, všechny organizované Galerií 4 a občanským sdružením G4). V modelkovské oblasti je pro mě úspěchem, na který jsem pyšná spolupráce se dvěma autory: Vladimírem Židlickým, který mě vlastně "objevil" a mnohému naučil ( a vždy budu pyšná, že jsem součástí mnoha jeho hlubokých děl, která se vymykají trendům mainstreamu a, jak věřím, jsou skutečnými uměleckými díly). Také se v současné době velmi těším naplánovaný pracovní výlet do Tel Avivu, pokud se mi povede, vrátím se s portfoliem plným krásných snímků a ještě si zvládnu užít moře, tak to budu také považovat za úspěch (smích).
Jste raději autorem fotografie a tvůrkyní nebo objektem fotografování?
Mám ráda obojí, každá z těch poloh dokáže vzrušit jinou část mé osobnosti. A ty jsou téměř protikladné. Jako modelka jsem exhibicionistka, ať už svádím nebo děsím. Jsem jednoduchá. Jako autor uvažuji o kráse, dobru, zlu, životu a smrti a uchopením těchto témat v různých kulturních i historických kontextech. Ačkoliv toto dělám jen ve fázi zrodu konceptu. Moji modelové a pomocníci, kteří mě znají při práci, by možná spíše řekli, že je se mnou při tvorbě sranda.
Je pro Vás autoportrét častou tvůrčí technikou? Máte k fotografování sebe sama nějaký zvláštní vztah?
Ať už fotím sebe nebo nefotím, vždy se do svých děl silně projektuji. S vlastní tváří je ta projekce jednodušší, neboť hraju jako herec k publiku přímo z očí do objektivu. Na autoportétu jsem s fotografií začala, bylo to někdy v roce 2006, kdy jsem končila gymnázium. Teď ráda fotím jak sebe, tak jiné modely. Oni mi nabízejí rozmanitost a krásu formy, já sama si nabízím autenticitu zamýšleného výrazu. Pro některé své fotografie sebe sama obsazuji jako model zcela záměrně, jindy by to naopak bylo na škodu.
Myslíte si, že byste se dokázala uživit jako fotomodelka, aniž byste sama fotografovala?
Jako fotomodelka jsem se slušně živila ve své studentské etapě života, která skončila v létě 2013. Nyní si tím přivydělávám a zpestřuji život, času již není tolik, zato příležitostí pořád hodně, konec roku 2013 byl až vyčerpávající. Ani autorská fotografie mě však neživí, jsem zaměstnancem ve PhotoArt.cz.
Kde všude můžeme vidět Vaše fotografie, kde jste zachycena jako modelka? V jakých galeriích, knihách či katalozích?
V mnoha galeriích po celém světě. Tono Stano mě vystavoval v NewYorkské Pace/McGill Gallery, Vladimír Židlický mě pravidelně vozí na Paris Photo a velký úspěch zaznamenal v Pekingu, kde měl velikou výstavu své současné barevné tvorby "Body Talks", kde často figuruji. Mina Mládková a Miro Švolík mě také vystavují, dále třeba Garik Avanesian, Gianni Russo a množství dalších autorů. Objevuji se v jejich monografických knihách i katalozích. Kromě toho mě fotografují účastníci workshopů KontAKTFoto a InterPhotoCamp, a tam je účast skutečně velká a mezinárodní. takže ani nedokážu říct, kde všude visím (smích).
Pracujete či studujete nebo obojí?
V létě jsem obhájila magisterský titul a nyní pracuji. Určitě se můžete podívat na web naší firmy, photoart.cz. Pořádáme zajímavé workshopy a nabízíme zajímavé služby v oblasti fotografie. Také pracuji jako administrátor v České Federaci Fotografického Umění, české "pobočky" mezinárodního FIAPu.
Jaké je Vaše vysněné zaměstnání?
Vždy jsem chtěla být vysokoškolskou profesorkou nějakého uměleckého předmětu, třeba fotografie. Nebo svobodným umělcem.
Co chcete svou fotografickou tvorbou vyjádřit? Jaké je Vaše dominantní téma a kde čerpáte inspiraci pro vlastní tvorbu?
Často říkám, že má díla jsou ta největší tématická klišé: sex a smrt. Není to ale tak docela pravda, mám ještě tři jiná velká témata. Jedním je krása. Zajímá mě fyzická krása, mýty o ní, to, jak ji kdo vnímá. Nevěřím v univerzální krásu a přece ji hledám. Druhým je pomíjivost, vlastně čas. Jsem fascinována zánikem, zapoměním, rozpomínáním, věcmi, které se udály dávno. S tím souvisí i ta smrt, na niž hodně odkazuji. Třetí je jinakost. Zkoumám různé aspekty toho, být jiný než ostatní, jsem advokátem podivínství.
Na jakém aktuálním projektu teď nejvíce pracujete?
Při práci na "Budoáru" jsem nakousla několik témat, která pro mě ještě nejsou vyřešená. Jedno otevírá série "Království" - je to symbolický příběh z vymyšleného světa trochu podobnému 19.století někde na východ od nás. Je to svět plný magie, starých pohanských rituálů, ale i krutých, až směšných pravidel, kterými vládnoucí vrstva usměrňuje společnost. Chtěla bych na tom pracovat dál a vytvořit v obrazech takový bildungsromán, kde by si diváci mohli najít své oblíbené postavy a sledovat jejich příběh. V těch několika málo fotografiích, které jsem na tohle téma vytvořila, jsem zatím pověděla jen náznaky. Chtěla bych děj.
Dále bych ráda rozvedla sérii "portrétů" různých démonů a jiných mytologických postav, který jsem započala sérií Lamia.
Co zásadního, zajímavého nebo překvapivého plánujete na rok 2014?
To se nechám podat (smích). Sama nevím, co rok přinese, hodlám pouze ztvárnit několik svých představ a zbytek nechám osudu.
Máte kromě fotografování ještě nějaké další osobní záliby a koníčky?
Mám dvě velké vášně. Tou první je film, miluju kinematografii, od jejího historického počátku až dodnes, přes její různé výtečné vrcholy až po tu konzumní sféru. Ne, že by se mi líbilo všechno, ale obecně platí, že se velmi ráda dívám na filmy, seriály a videoklipy.
Tou druhou vášní je móda a styling. Ráda si s obojím hraji a vytvářím různé vlastní modely, které buď používám při focení, nebo je nosím na různé akce. Ráda ze sebe dělám chodící dílo, i když pak pro kolemjdoucí mohu vypadat přinejmenším nezvykle. Velice ráda pomocí makeupu totálně měním podobu tváře. Dokážu ze sebe udělat stejně tak Brigitte Bardot jako Upíra Nosferatu ... (smích). A nedílná součást této záliby je potom módní a kosmetické nakupování - běžná ženská záliba.
Jak čerpáte novou energii? Jak si nejlépe odpočinete?
U filmu, při zábavě s přáteli, tancování, zpívání, lenošení, infantilním blbnutí, hraní her, pití vína.
Dozvěděl jsem se z Vašeho webu, že se věnujete epizodnímu filmovému herectví. Kde jste hrála, jak Vás natáčení filmů baví a v jakém filmu Vás můžeme vidět?
Natáčení filmů mě velice baví. Za všechny svoje epizodky se podělím o dvě, které mě bavily nejvíce: role polské těhotné židovky v Osvětimi, kterou jsem si "střihla" ve filmu Poslední Cyklista režiséra Svobody (film vyjde letos) a taneční scéna středověké děvky, kterou jsem dostala v adaptaci Goethova románu Götz Von Berlichingen od televize RTL. Můj "herecký" sen je zahrát si hlavní roli v němém, expresivním černobílém filmu. Cítím, že by mi to sedělo a velmi by mě to bavilo.
Můžeme Vás někdy potkat v Plzni na nějaké vernisáži či výstavě?
V letošním roce plánuji v Plzni svou vlastní, menší výstavu. Ještě vloni jsem tam studovala, a to jsem chodila leckam. Mám tam stále přátele, za nimiž ráda jezdím. A nebo, chcete- li někdo, můžete mi napsat, a to ráda někam dorazím!
Jaký vztah máte k Plzeňskému kraji?
Vyrostla jsem v něm, takže trochu nostalgický. Plzeň jsem si hodně oblíbila v dobách studia, prožila jsem tam mnoho úžasných zážitků. Zformovaly jsme tam s kamarádkami místní módní lolita komunitu (jde o japonskou módu zvanou Lolita), scházely jsme se, vždycky bylo co probírat. Také se mi líbilo ve škole, v kavárnách, kam jsem se někdy chodila učit, i na mém studentském bytě.
Co byste vzkázala návštěvníkům portálu REGIONPLZEN.CZ?
Že jim především děkuji, že si tento rozhovor celý přečetli, že budu moc ráda, když se zastaví na kus řeči, pokud mě někde potkají a vzpomenou si. A všem jim přeji hodně štěstí v životě.
Děkuji za rozhovor a držím Vám palce v další tvorbě!
Autor rozhovoru, otázky položil: Jan Vavřička (Google+)
