Pod pojmem lidová kultura si lze představit relativně nesourodou směsici nejrůznějších projevů. Výstava vůbec poprvé kriticky sleduje jejich vztah k výtvarnému umění v českých zemích od počátku 19. století až po polovinu 20. století. Akcent klade na kulturu venkovského lidu, která sehrála v českém umění mnohem zásadnější roli než lidová kultura městského prostředí.
Od poloviny 19. století se lidové umění stávalo takřka oficiálním a univerzálním projekčním plátnem, na které jednotlivci, ale i skupiny, instituce a stát promítaly své politické, společenské a kulturní ideály. Prostřednictvím nejrůznějších manipulací bylo využíváno, či přímo zneužíváno k různým účelům.
Masové pokusy o oživování lidové kultury vycházely z představy, že společenství venkovského lidu a jeho kultura jsou základem novodobého národa a jeho kulturní identity. S lidovým uměním zde bylo zacházeno zhusta jako s účelovým konstruktem ve službách nacionalistické obrany budovaného národního společenství. Častou strategií bylo přivlastnění si forem lidového umění prostřednictvím citací či jejich transformací k novým záměrům a v novém kontextu.
Výstava, jejíž součástí jsou obrazy, kresby, sochy, fotografie a filmy, představuje díla známých i méně známých tvůrců, například Josefa a Quido Mánesa, Jaroslava Čermáka, Joži Uprky, Josefa Čapka, Václava Špály, Emila Filly a obsahuje i práce současných umělců odvolávající se na lidovou kulturu.
Výstavu připravili Tomáš Winter a Pavla Machalíková z Ústavu dějin umění AV ČR a Milan Pech z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Vychází k ní obsáhlá stejnojmenná publikace.
