ZOO slaví 100 let, příběh party nadšenců až po světový biopark

Plzeňská zoologická a botanická zahrada vstupuje do výjimečného roku. V roce 2026 si připomene sto let od chvíle, kdy se v Doudlevcích poprvé otevřely brány zařízení, které se z dnešního pohledu dá jen těžko srovnat s moderním bioparkem na Lochotíně. Jubileum chce zahrada oslavit v druhé polovině září.

Stoletý příběh plzeňské zoo je přitom víc než jen chronologie pavilonů a přírůstků. Je to také příběh města, které si v různých dobách hledalo vlastní vztah k přírodě, vzdělávání i volnému času. Zahrada zažila požár skleníku ve 30. letech, uzavření starého areálu v roce 1961 a následné stěhování na Lochotín, ale i povodně roku 2002. Právě schopnost z těchto zlomů znovu vyrůst je jedním z důvodů, proč patří dlouhodobě k největším turistickým tahákům plzeňského regionu.

Rok 1926 začal nadšením amatérů

Začátek se často popisuje velmi prostě. Na schůzi spolku přátel přírody, akvaristů a teraristů Iris padlo rozhodnutí zpřístupnit své chovatelské úspěchy širší veřejnosti. V atmosféře první republiky to byl typický „spolek v akci“ – lidé, kteří měli vztah k přírodě, sbírkám a chovu, chtěli svůj zájem posunout od domácích akvárií a terárií k něčemu veřejnému. Právě spolek Iris dal Plzeňanům v roce 1926 prostor, které už lze nazývat zoologickou zahradou.

Původní areál vznikal v Doudlevcích u Radbuzy. A i když šlo z dnešního pohledu o skromný projekt, vývoj byl rychlý: během krátké doby se objevila akvária, voliéry pro ptáky a první šelmy, později i první opice. Na mapě plzeňských vycházek přibyl nový bod – místo, kde se děti i dospělí mohli poprvé dívat na zvířata jinak než v cirkuse nebo na obrázcích.

První ZOO „na vodě“ v Doudlevcích

Na starou zoo se v paměti starších generací často váže obraz skleníku u řeky. Byla to zahrada doby, kdy chov znamenal především klece, jednoduché voliéry a improvizované zázemí – a kdy se hodnota měřila spíš tím, že zvíře „je k vidění“, než jaké má podmínky. 

Oficiální historie připomíná, že doudlevecká etapa měla i proměnlivou správu a různé zřizovatele. Byla to zoo, která se v čase měnila spolu se společností – a zároveň nesla limity svého místa i doby. Její brány se uzavřely na podzim roku 1961.

V letech 1961–1963 zavřel ZOO antrax

Dle oficiální kroniky se doudlevecká zoo zavřela na podzim 1961 a definitivní přesun do Lochotínského parku přišel na podzim roku 1963. Historické texty zároveň připomínají, že stěhování urychlila infekce antraxu v zahradě – událost, která se v různých pramenech objevuje jako klíčový katalyzátor konce doudlevecké etapy.

Nový areál na západním okraji Lochotínského parku vznikal v prostředí Parku kultury a oddechu (PKO) a v sousedství botanické zahrady, která v lokalitě existovala už od roku 1961.

Od „klasické zoo“ k modernímu bioparku

Po otevření nového areálu na Lochotíně (1963) začínala „nová“ plzeňská zoo poměrně skromně – výstavní část měla zpočátku jen kolem 3 hektarů a postupně se „rozlévala“ do okolního členitého terénu. V 60. letech šlo hlavně o základní stabilizaci provozu po stěhování: zázemí, cesty, oplocení, první trvalejší výběhy a pavilony, aby se zahrada mohla bezpečně otevřít veřejnosti a zároveň přijímat další zvířata. Zároveň se vedle ní od roku 1961 rozvíjela i novodobá botanická zahrada, tehdy ještě jako samostatná část lochotínského areálu.

V té době se formovala i „síť“ lochotínských atrakcí, které se později propsaly do identity zahrady: v sousedství fungoval amfiteátr a celý prostor spadal pod Park kultury a oddechu. Zahrada také získala (na svou dobu netypický) přesah do centra – už v roce 1962 se otevřela detašovaná expozice Akva Tera, která dodnes funguje jako samostatná „městská“ část zoo.

V 70. letech se rozšiřování často odehrávalo metodou „krok za krokem“: přibývaly nové chovy, dílčí stavby a úpravy terénu,. Do areálu postupně přibývaly výraznější objekty – například velbloudinec vznikl v roce 1977 a navazující výběhy byly dokončované na přelomu dekády (1979).

Zlom přišel na začátku 80. let. Od 1. ledna 1981 došlo k delimitaci: zoo a botanická zahrada se staly samostatnou institucí a zároveň došlo k jejich funkčnímu sloučení do jednoho celku – v českých poměrech šlo o průkopnický krok. V praxi to znamenalo, že se rozvoj už neopíral jen o jednotlivé „stavby navíc“, ale začala se systematicky budovat infrastruktura: nové a rekonstruované cesty dostaly pevné povrchy, protahovaly se inženýrské sítě a areál se připravoval na větší kapacitu i pestřejší kolekci.

V průběhu 80. let už bylo zřetelné, že Lochotín nebude „jen“ komorní zahradou: postupně získala prostor zhruba 21 hektarů (který je dnes prakticky celý využitý). Přibývaly nové druhy i chovatelské úspěchy – oficiální milníky z té doby zmiňují například československé prvoodchovy u několika druhů (včetně let 1976, 1977, 1980 a 1984), což bývá dobrý indikátor toho, že se zlepšovalo zázemí, péče i odborné vedení chovů. Na prahu 90. let tak už byla zoo „rozjetá“ jako velký, víceoborový areál – a připravená na další modernizační vlnu, která se naplno rozběhla až po schválení generelu v polovině 90. let.

Výraznější moderní proměna se váže k 90. letům. V historii zoo se jako zásadní dokument uvádí generel dostavby z roku 1996, který posunul směřování zahrady k zoogeografickému bioparku. Nejde jen o slovní změnu: místo řady izolovaných klecí mají nové expozice připomínat celé biotopy a často kombinují více druhů zvířat i rostlin v jednom prostoru.

Pozitivní je také dlouhá kontinuita vedení, současný ředitel Jiří Trávníček působí v organizaci od roku 1983, nejprve jako botanik. I tato „botanická stopa“ je v Plzni vidět – na rozdíl od mnoha jiných zahrad se tu návštěvník nesetká jen se zvířaty, ale i s výraznými zahradnickými a krajinářskými celky. 

Lüftnerka, japonská zahrada a „Česká řeka“

Když se mluví o charakteru plzeňské zoo, často se zmiňují expozice, které nejsou jen „zvířecí“. Připomíná to obnova statku Lüftnerka, japonská zahrada Šówa-en nebo expozice Česká řeka, která byla dokončena v září 2008 a přibližuje domácí vodní svět včetně ryb a vyder. Vedle toho se rozvíjely tematické pavilony a světadíly – od Madagaskaru přes „Tajemný svět africké noci“ až po expozice sucha a ostrovní fauny. 

Půl milionu návštěvníků dokazuje sílu „městské tradice“

Plzeňská zoo v posledních letech potvrzuje, že patří k nejvýraznějším cílům městské i krajské turistiky. V roce 2025 ji navštívilo 491 627 lidí, což je podle vyjádření zoo čtvrté nejvyšší číslo v historii – po letech 2022, 2019 a 2023. Oproti roku 2024 to znamenalo nárůst téměř o 18 tisíc návštěvníků. 

Nejsilnější sezonu zatím drží rok 2022 s 512 682 návštěvníky, půlmilionovou hranici se podařilo překonat už v roce 2019. V regionálním srovnání se zoo dlouhodobě drží mezi největšími taháky – vyšší návštěvnost v Plzni mívá už jen pivovar. 

Poslední roky posouvají ZOO do světa

Vedle návštěvnosti se v posledních sezonách mluvilo i o chovatelských úspěších. Rok 2025 přinesl několik výrazných „poprvé“ – od odchovu zmije pavoučí přes narození lemurů korunkatých až po raritní situace typu dvou mláďat z jednoho vejce u varanů modrých. Mezi atraktivní přírůstky se zařadil i sameček nosorožce indického, dvojčata vydry říční nebo zebra bezhřívá.

Největší pozornost ale vzbudila zmije pavoučí. Zoo je pyšná na tento unikátním odchov a zároveň zmiňuje, že chovný pár je v plzeňské expozici od února 2023 a jde o jediný veřejně vystavený pár na světě. Jedno z mláďat se objevilo ve výstavní části v září 2025 v expozici Království jedu. 

Tropický skleník a největší medúzárium

Sto let se v ZOO nechce slavit jen ohlédnutím. V plánech se objevuje zahájení stavby tropického skleníku, kde by měly mít prostor seychelské želvy obrovské, motýli a tropické rostliny. Zároveň se počítá s projektem pavilonu medúz, který má ambici stát se největším medúzáriem v Česku. 

Podrobněji se o plzeňském medúzáriu mluví jako o soustavě mořských akvárií pro tropické i „studenomořské“ druhy. Projekt má vznikat v objektu bývalého policejního psince, který město pro zoo odkoupilo od státu, a počítá se i s chovatelským zázemím pro ohrožené druhy ptáků.

Shrnutí

Plzeňská zoo byla otevřena v roce 1926 v Doudlevcích díky spolku Iris a dnes slaví sto let existence. Starý areál se uzavřel na podzim 1961, po dvou letech se zoo přestěhovala do Lochotínského parku, kde se postupně rozrostla a jako první v Česku se funkčně propojila s botanickou zahradou. Zlomové okamžiky jako požár skleníku (1934) nebo povodně (2002) střídají éry rozvoje, které určil mimo jiné generel z roku 1996. Jubilejní rok má přinést nejen oslavy v září, ale i ambiciózní projekty: tropický skleník a medúzárium.