Stejný úraz, ale úplně jiná bolest. Mozek rozhoduje, kolik utrpení skutečně pocítíme

Bolest zná každý, přesto ji každý prožívá trochu jinak. Někdy nás varuje před zraněním, jindy se drží dlouhé měsíce, přestože lékaři nenajdou jednoznačnou příčinu. Lidé se ji po tisíciletí snažili pochopit, utišit i přemoci. Vysvětlovali si ji působením démonů, trestem od bohů, nerovnováhou těla nebo poruchou nervů.

Bolest totiž není pouze jednoduchá zpráva o tom, že se v těle něco poškodilo. Ovlivňují ji také naše zkušenosti, obavy, víra, rodinné prostředí i to, jakou reakci od nás očekávají ostatní.

Když bolest způsobovali bohové a zlé síly

Ve starověku si lidé často představovali, že bolest přichází do těla zvenčí. Mohli ji podle nich způsobovat rozhněvaní bohové, zlí duchové nebo neznámá síla, která do člověka pronikla.

Tomu odpovídala také léčba. Používaly se ochranné amulety, zaříkávání a nejrůznější rituály. Lidé se někdy pokoušeli škodlivou sílu z těla doslova vypudit, například zvracením, kýcháním nebo jiným tělesným projevem.

Z dnešního pohledu mohou podobné postupy působit zvláštně. Pro tehdejšího člověka však představovaly jednu z mála možností, jak si nevysvětlitelnou bolest zařadit a získat alespoň pocit, že proti ní něco dělá.

Egypťané spojovali magii s praktickou léčbou

Také ve starověkém Egyptě se bolesti bez viditelného poranění často přisuzovaly nadpřirozeným příčinám. Pokud člověk neměl ránu, zlomeninu nebo jiný jasný problém, hledalo se vysvětlení mimo běžně pozorovatelný svět.

Egyptská medicína však nebyla založena pouze na magii. Léčitelé dokázali ošetřovat rány, používali obvazy a připravovali různé léčivé směsi. Na poranění nanášeli například med, jehož vlastnosti mohly pomáhat chránit ránu před infekcí.

Magické představy a praktické zkušenosti tak dlouho existovaly vedle sebe. Podobné prolínání víry a medicíny ostatně provázelo lidstvo po většinu jeho historie.

Řekové začali hledat příčinu uvnitř těla

Ve starověkém Řecku se postupně prosazoval jiný pohled. Bolest už nemusela být pouze útokem zvenčí. Mohla vznikat také kvůli tomu, že se uvnitř lidského těla narušila přirozená rovnováha.

Řečtí lékaři pracovali s představou čtyř tělních šťáv – krve, hlenu, žluté a černé žluči. Zdraví podle nich záviselo na tom, zda jsou tyto složky ve správném poměru. Nemoc a bolest měly přicházet ve chvíli, kdy se rovnováha porušila.

Léčitelé proto používali rostliny, živočišné látky, změny stravy i různé očistné postupy. Jejich cílem bylo dostat tělo zpět do rovnováhy. Přestože byla teorie tělních šťáv chybná, představovala důležitý posun: příčina bolesti se začala hledat v organismu, nikoliv pouze ve světě bohů a duchů.

Ve středověku mohla být bolest zkouškou i cestou k očištění

Ve středověké Evropě získala bolest výrazný náboženský význam. Utrpení mohlo být chápáno jako zkouška víry, trest za hříchy nebo cesta k duchovnímu očištění.

To ale neznamená, že by se lidé o nemocné vůbec nestarali. Kláštery plnily také úlohu tehdejších nemocnic. Mniši a řeholníci pěstovali léčivé rostliny, připravovali odvary a měli přístup i k látkám tlumícím bolest, včetně opia.

Úleva přesto nebyla vždy samozřejmým cílem. Někteří lidé považovali snášení bolesti za součást duchovního života. Utrpení podle nich mohlo mít smysl a jeho potlačení nemuselo být vždy žádoucí.

Ozvěny těchto představ lze najít i v současnosti. Lars Arendt-Nielsen připomíná například postoje některých žen, které odmítají tlumení porodní bolesti, protože ji považují za důležitou a přirozenou součást porodu.

Operace bývaly závodem s časem

Ještě na začátku 19. století byla operace pro pacienta děsivým zážitkem. Chirurgové neměli k dispozici spolehlivou celkovou anestezii. Pacient mohl dostat alkohol, opium nebo jinou tlumicí látku, bolest však často zůstávala nesnesitelná.

Úspěšný chirurg proto musel pracovat především rychle. Dlouhá operace znamenala delší utrpení a vyšší riziko, že pacient zákrok nezvládne.

Éter změnil chirurgii

Zásadní průlom přišel 16. října 1846 v Bostonu. Při veřejně předvedené operaci byl použit éter, díky němuž pacient zákrok podstoupil bez do té doby obvyklé nesnesitelné bolesti.

Tento okamžik otevřel cestu k moderní anestezii. Lékaři už nemuseli spoléhat pouze na rychlost a pacientovu schopnost utrpení vydržet. Chirurgické zákroky mohly být delší, přesnější a složitější.

Možnost člověka při operaci uspat změnila nejen medicínu, ale také samotný pohled na bolest. Utrpení přestalo být nevyhnutelnou součástí léčby, kterou musí pacient jednoduše přijmout.

Bolest není jen zpráva z poraněného místa

Další velká změna přišla ve 20. století. Vědci začali podrobněji zkoumat, jak bolestivé podněty putují nervovou soustavou a proč stejný úraz nebolí všechny lidi stejně.

V roce 1965 byla představena takzvaná vrátková teorie bolesti, známá také jako gate control theory. Podle ní není nervový systém pouhým kabelem, který automaticky přenáší zprávu z poraněného místa do mozku.

Přenos bolesti může být cestou zesílen nebo naopak zeslaben. Jakási pomyslná „vrátka“ v míše a dalších částech nervové soustavy rozhodují, kolik bolestivých signálů se dostane dál.

Proč může něco bolet, i když vyšetření nic neukáže

Dnešní medicína chápe bolest jako mnohem složitější zkušenost. Mezinárodní asociace pro studium bolesti ji v roce 2020 popsala jako nepříjemný smyslový a emoční prožitek spojený se skutečným nebo možným poškozením tkání, případně prožitek, který se takovému poškození podobá.

To je důležité například u lidí s dlouhodobými bolestmi zad, hlavy nebo končetin. Rentgen, magnetická rezonance ani jiné vyšetření nemusí vždy ukázat jednoznačnou příčinu. Neznamená to však, že si člověk bolest vymýšlí.

Bolest vzniká v nervové soustavě a mozku. Ovlivňuje ji zdravotní stav, předchozí zranění, stres, nedostatek spánku, strach, únava i zkušenosti z minulosti. Mozek všechny tyto informace vyhodnocuje a vytváří výsledný prožitek.

Strach dokáže bolest zesílit

Velkou roli hraje očekávání. Člověk, který se bojí, že bolest znamená vážné poškození, ji může vnímat intenzivněji. Začne se méně hýbat, hlídá každý tělesný pocit a stále více se soustředí na možné nebezpečí.

Může tak vzniknout začarovaný kruh. Strach vede k omezení pohybu, slabší kondici a větší citlivosti. Rostoucí bolest pak obavy ještě posiluje.

To neznamená, že je bolest „pouze v hlavě“. Znamená to, že hlava, tělo a okolní prostředí nelze při jejím prožívání jednoduše oddělit.

Každá rodina učí děti reagovat na bolest jinak

Na prožívání bolesti má vliv také prostředí, ve kterém vyrůstáme. V některých rodinách se očekává, že člověk zatne zuby, nebude si stěžovat a bude pokračovat bez ohledu na potíže. Jinde je přirozené o bolesti mluvit, hledat její příčinu a požádat o pomoc.

Tyto návyky se mohou přenášet z rodičů na děti. Ovlivňují, jak rychle člověk bolest oznámí, jak ji popisuje a kdy se rozhodne navštívit lékaře.

Také kultura může určovat, co je považováno za přiměřenou reakci. Někde se otevřené projevy bolesti vnímají jako slabost, jinde jako běžná součást komunikace. Ani jeden způsob přitom nemusí přesně vypovídat o tom, jak silnou bolest člověk skutečně prožívá.

„Zatnout zuby“ není vždy správná rada

Historie ukazuje, že lidé měli dlouho tendenci dávat bolesti morální význam. Kdo ji dokázal snášet, mohl být považován za silného. Kdo si stěžoval, riskoval, že ho okolí označí za slabého nebo přecitlivělého.

Tento přístup přetrvává i dnes. Někteří lidé kvůli němu odkládají návštěvu lékaře, přecházejí zranění nebo užívají léky bez odborné kontroly.

U náhlé a silné bolesti může být čekání nebezpečné. Dlouhodobou bolest zase může zhoršovat nedostatek pohybu, špatný spánek, stres nebo nevhodně zvolená samoléčba. Včasné řešení proto není projevem slabosti, ale rozumnou reakcí na varovný signál.