Rozhovor s akad. malířem Jaroslavem Zapletalem - umění je součást běžného života

Výstava v Západočeském muzeu (13. 2. - 12. 4. 2026)

Výstava je koncipovaná jako průřez „od kreseb až k digitálním monumentům“. Co byste rád, aby si návštěvník odnesl jako hlavní myšlenku?

Byl bych rád, kdyby ta velká pestrost vystavených prací prezentovala návštěvníkům fakt, že výtvarné umění nejsou jen obrazy v galeriích nebo soukromých sbírkách. Jsou to často věci, se kterými se setkáváme v běžném životě a u nichž si ani neuvědomujeme, že je musel někdo vymyslet, navrhnout, vytvořit… Sám jsem prošel cestou od návrhů kostýmů a divadelních scén přes obrazy, kresby a grafiky až k pracím do architektury, návrhům firemních log a třeba také grafickým úpravám a ilustracím knížek. 

Podle čeho jste vybíral práce do souborné výstavy – šel jste spíš po „milnících“, nebo po tématech, která se vám vracejí celý život?

Protože se jedná o soubornou výstavu, šel jsem tentokrát po „milnících“. Své předchozí výstavy jsem koncipoval spíše jako tematické – ať už s ohledem na výtvarnou techniku nebo náměty vystavených prací. V této souborné výstavě jsem ale chtěl ukázat průřez vším, čím jsem se ve svém výtvarném životě zabýval.

Je na výstavě nějaké dílo, které pro vás osobně funguje jako „zrcadlo doby“ – a proč právě to?

Takových děl je na výstavě hodně. Nejedná se ale jen o „zrcadla doby“, ve které to dané dílo vzniklo. Jsou zde i „zrcadla doby“ historická. V prvním případě mohu jmenovat např. obrazy s ekologickou tematikou z 80. let, kdy byl stav životního prostředí skutečně tristní. 

Druhým případem jsou pak moje snahy reflektovat např. středověkou filozofii a představy o životě a světě. A pak jsou na výstavě i díla pochopitelná snad v každé době. Jmenoval bych třeba obraz Byrokrat. Myslím, že ten by pochopili i ve starověkém Římě.

Začátky a Plzeň: proč to celé začalo tady

Narodil jste se v Litovli, ale zásadní profesní stopu máte v Plzni. Kdy vám došlo, že Plzeň bude „vaše“ město?

Plzeň se v mém životě ocitla vlastně náhodou. Nebo možná osudem. Při studiích na vysoké škole v Praze jsem se seznámil s mojí budoucí ženou, která byla z Plzně. A k tomu jsem v roce 1962 vyhrál konkurz na místo výtvarníka v plzeňském Divadle J. K. Tyla. A tím bylo vše rozhodnuto.

Co vám dala Plzeň jako prostředí – lidmi, institucemi, atmosférou?

V Plzni jsem potkal mnoho zajímavých lidí, ze kterých se často stali i mí přátelé. V divadle třeba výbornou choreografku Věru Untermüllerovou. Pochopitelně mnoho mých kolegů a kolegyň ve výtvarné branži. Velmi inspirativní pro mě bylo v 60. letech setkání s tehdejší horkou novinkou – počítači. Poznal jsem se s experty ze škodováckého výpočetního střediska, především Ing. Šubrtem, a společně jsme experimentovali s možnostmi využití počítačů ve výtvarné tvorbě.

Atmosféra Plzně v době, kdy jsem do ní přišel, byla značně neutěšená. Pro mě, který jsem vyrůstal na líbezné Hané, to byl velký šok. Škodovka dnem i nocí chrlila kouř a popílek, který byl všudypřítomný a barvil celé město do šedivých tónů. Domy byly zanedbané, oprýskané. I to se mi ale stalo inspirací pro některé rané i pozdější kresby a obrazy.

Město se začalo vzpamatovávat až v 90. letech. Změny nastaly i ve vedení města a nám se povedlo získat podporu pro pořádání plzeňského Bienále kresby. Projít si vývojem od malé lokální výstavy v roce 1994 přes akci středoevropskou až po akci mezinárodní byla zkušenost, která se nezapomíná. O to víc mě mrzí, že po mém odchodu akce vyšuměla do ztracena.

Máte v Plzni místo, které vás výtvarně pořád provokuje (světlo, tvary, historie) – a pořád se k němu vracíte?

Vždy mě fascinovaly stavby Jana Blažeje Santiniho Aichla, které jsem si pro sebe objevil právě na Plzeňsku. Plasy, Kladruby, Mladotice, Mariánská Týnice pro mě byly impulsem, abych začal pátrat po dalších realizacích tohoto úžasného architekta. Byly a jsou mi velmi blízké tím, jak Santini pracoval s prostorem pomocí geometrických kompozic půdorysů, které přetvářel do ohromujících tvarů a prostorů.

V Plzni jsem se také potkal s lidovou architekturou. Známé statky v Koterově, Božkově a dalších plzeňských čtvrtích stály na počátku mého mnohaletého koníčku, jehož výsledkem byly také mé přednášky pro studenty na pedagogické fakultě. 

Matematika, kosmologie a řád

V rané tvorbě se objevují inspirace matematikou a kosmologií. Co na tom bylo pro mladého autora nejvíc přitažlivé?

V 60. letech se i k nám začaly dostávat informace o dříve odmítaném moderním umění a spolu s nimi i úvahy o tom, jak např. tvorbu kubistů ovlivňovaly teoretické úvahy matematiků a fyziků o n-rozměrných prostorech. To byl pro mě úplně nový svět, o kterém jsem se snažil zjistit co nejvíc. A vzhledem k tomu, že jsem původně studoval na Vysoké pedagogické škole obor matematika – deskriptivní geometrie – výtvarná výchova, bylo pro mě relativně snadné matematické teorie pochopit a posunout se přes ně dál až ke kosmologii a filosofii přírodních věd.

Vnímáte matematiku jako disciplínu blízkou výtvarnu – nebo je to pro vás spíš „jazyk řádu“, který se dá převést do obrazu?

Pro mě jsou matematika, deskriptivní geometrie a výtvarno úzce provázané. Matematika je teoretický abstraktní základ. Deskriptivní geometrie je schopná do určité míry tento základ zobrazit. Je limitovaná trojrozměrným světem, ve kterém žijeme. A to, co nedokáže zobrazit deskriptivní geometrie, může vyjádřit výtvarno. Matematický řád najdeme všude kolem sebe, i když si to neuvědomujeme. Známé principy Fibonacciho posloupnosti nebo proporce zlatého řezu, které tak dobře fungují ve výtvarných kompozicích, vidíme v nerostech, rostlinách, živočiších i člověku. 

Dokázal byste popsat, jak se z abstraktní myšlenky (řád, struktura, vesmír) stane konkrétní práce – první čára, první rozhodnutí?

Toto je velmi těžké. Pokaždé je to trochu jinak. Nejlépe se to asi dá přirovnat k četbě knihy a tomu, co si při ní představujete. Takto se mě odvíjí představy, jejichž prvním impulsem může být nějaká teorie, filozofická myšlenka nebo i objekt, se kterými se potkám.

„Vynucená pauza“ a návrat k volné tvorbě

V 70. letech přišla vynucená pauza. Jak se to promítlo do vašeho uvažování o tvorbě – co vám to vzalo a co paradoxně dalo?

Sedl jsem si a deset let vlastně nic výtvarného nedělal. Vzalo mi to deset let uměleckého života. Během té doby jsem dále studoval antickou a středověkou filozofii, aniž bych k tomu něco maloval nebo vymýšlel. Věděl jsem, že styl mých prací ze 60. let je pro normalizační režim nepřijatelný. A já nejsem typ, který by dělal jen „do šuplíku“. 

Znalost filozofie jsem ale později využil v dalších dílech. Tyto teoretické myšlenky se promítly jak do mých obrazů z konce 80. a počátku 90. let, tak do počítačových grafik a především kreseb po roce 2000.

K ukončení mého výtvarného „půstu“ mě vlastně donutili mí tehdejší kolegové z Pedagogické fakulty Milan Hes a Miloš Franče, kteří mi zajistili termín výstavy v Karlových Varech, i když věděli, že nemám jediný obraz. Tato situace mě donutila přemýšlet nad tím, jak malovat, aby vznikaly výtvarně kvalitní věci, které ale zároveň projdou tehdy běžným schvalovacím kolečkem. To mě přivedlo k práci se strukturami, plastickým povrchem obrazů a také třeba žíhání povrchů ohněm.

Když se člověk po delší pauze vrací k volné tvorbě: vrací se jako ten samý autor, nebo už úplně jiný?

Jako úplně jiný. Není možné deset let držet to samé a nezměnit svůj náhled a nápady. Geometrizující obrazy a kresby jsou jedno období mé tvorby a  negeometrická díla jsou z jiného, pozdějšího období. V podstatě to na sebe nenavazuje. Vlastně až svými kresbami po roce 2000 jsem se jakýmsi obloukem trochu vrátil k tomu, s čím jsem v 60. letech začínal. 

Byla nějaká „jiskra“ (téma, událost, setkání), která vám pomohla znovu nastartovat?

„Jiskrou“ byla určitě výše zmíněná akce mých kolegů z fakulty. Sami vystavovali, znali moje starší práce, a tak se rozhodli vyvést mě z mojí letargie. Je pravda, že nějakou volnou tvorbu jsem už v té době zkoušel, ale byl jsem mimo jiné limitován tím, že jsem neměl ani ateliér, do kterého by se vešel malířský stojan. Zvládl jsem maximálně práce formátu A3 temperou. Většinou se jednalo o krajiny z Hané, z mého dětství, a pak z jižních Čech, kam jsme jezdili na plenéry. 

Na začátku 80. let se mi povedlo získat velký ateliér v nově postavené Luně na Borech. A to mi definitivně umožnilo přejít od tempery k olejomalbě a větším formátům. Vše se nějak „uvolnilo“ a práce se mi rodily pod rukama jedna za druhou.

Ekologická malba: co tím dnes myslíme

Vaše práce byly označované jako „ekologická malba“. Co pro vás ten pojem znamenal tehdy – a co znamená dnes?

Termín „ekologická malba“ použila dr. Potužáková v jednom z katalogů k výstavě mých obrazů na začátku 80. let. Přešel jsem tehdy od krajinných celků ke krajinným detailům a začal jsem také na obrazech hodně využívat plastické struktury. Ty mi pomáhaly zobrazovat struktury, které jsem viděl kolem sebe: Strukturu barev na znečištěné řece, strukturu eroze v půdě, popraskaný asfalt, strukturu města vrůstajícího do krajiny.

Termín „ekologická malba pro mě dnes znamená pořád totéž, co před 45 lety. Výtvarnou diskuzi přírody a výtvarného díla.

Je pro vás ekologie v obraze spíš apel, nebo způsob vidění světa (materiál, stopa, odpovědnost)?

Obojí. Jak pokud se týká provedení z výtvarného hlediska díla, tak i vyjádřením celkového pocitu doby. Rozhodně na začátku mých „ekologických maleb“ byl celkově neutěšený stav krajiny kolem mě, ale i samotné Plzně. Zároveň jsem se snažil reflektovat i tehdejší nezájem o to, v čem žijeme. Proto jsem na obrazy lepil kousky odpadků nebo poničených věcí. Papírky, obalů a další věci pohozené na ulici, byly tenkrát daleko běžnější než dnes. Mísily se tam se vším, co vyprodukovaly škodovácké komíny.

Jak se dělá obraz, který „mluví“ o přírodě a civilizaci, ale není ilustrací ani plakátem?

Člověka to prostě napadne. Jdete po ulici, vnímáte tu neutěšenost a pak náhle vidíte detail, který to vše krásně ilustruje. Přijedete k řece, ze které je neprůhledná stoka s olejovými skvrnami a pěnou na hladině. Vidíte apokalyptickou krajinu povrchového dolu a na obzoru les spálený kyselým deštěm. To všechno jsou obrazy, které ve vás zůstanou a pak už je vlastně velmi jednoduché všechno znovu ukázat na obraze. Jen pro něj použijete třeba malý detail z toho, co jste viděl. 

Osud umění v čase: díla, která mizí a přežívají

V 80. letech a později se ve vaší tvorbě objevuje téma osudu výtvarných děl v průběhu staletí. Co vás na tom fascinuje nejvíc – zánik, proměna, nebo to, co přežije?

To, co přežije, Nebo přesněji proměna toho, co přežije. Vyjádření toho, že bych byl rád, kdyby přežilo. 

K těmto námětům mě přivedl film Andreje Tarkovského Andrej Rublev. Nejvíce scéna, kde Andrej Rublev stojí uprostřed chrámu zdevastovaného Tatary, kde dohořívá ikonostas, který před nedávnem dokončil. Téma střetu tvůrčí energie, jejímž výsledkem je něco krásného, a destruktivní energie, která ničí jen pro samou radost z ničení, se mě tenkrát hluboce dotklo.

Máte pocit, že dnešní digitální doba dává umění větší šanci přežít, nebo naopak rychleji „ztratit význam“ v šumu?

To druhé. To, co se dnes prezentuje jako výtvarné umění, není z 80% výtvarné umění z toho pohledu, jak jsem byl já zvyklý. Každý, kdo ovládá nějaký grafický program, má pocit, že může tvořit umění. Ale skutečné umění není jen o tom, že ovládám techniku tvoření. I v historii bylo hodně lidí, kteří uměli dobře malovat, ale jejich obrazy byl průměrné nebo se živili tím, že dělali kopie. Michelangelo nebo Leonardo byl prostě jen jeden. Jednak musíte znát určité výtvarné a kompoziční principy a pak tomu musíte dát i něco navíc. Tu jiskru, která se asi nikde naučit nedá.

Digitální doba je rozhodně jednodušší, pokud se chcete s výtvarným uměním seznámit. Za dob mých studií vycházelo minimum monografií a i s díly starých mistrů jsem se seznamoval např. pomocí pohlednic nebo výstřižků z novin. O moderním umění pak nebylo možné sehnat prakticky žádné informace. 

To se pochopitelně nástupem internetu razantně změnilo a i já jsem trávil hodiny hledáním zajímavých děl v internetových katalozích a přehledech. Je ale také pravda, že když mě něco zaujalo, tak jsem se pak sebral a jel jsem se na dané dílo podívat. Sebelepší reprodukce totiž originál nenahradí.

Katedrály a kresba: návrat k tužce

Na přelomu tisíciletí jste se vrátil k tužkové kresbě inspirované gotickými katedrálami. Co je na katedrálách tak silné, že to člověka nepustí?

Asi tehdejší atmosféra doby, její odraz. Razantní vyjádření vztahu tehdejšího člověka k světu, tedy člověka z doby, kdy vznikal tento typ umění. Nikdy poté už nevznikala po celé Evropě díla, která by tak jasně zhmotňovala soudobý pohled na svět a jeho smysl. Díla, kde se spojila architektura, sochařství a malířství v jeden celek, který byl pro tehdejšího člověka naprosto ohromující a i dnes na nás působí tak, že často jen v údivu stojíme a necháváme do sebe „vtékat“ tu úžasnou atmosféru.

Kresba katedrál má „disciplínu“ – je to pro vás meditace, nebo pečlivá a přísná konstrukce?

Je to pro mne odraz propojení dnešní a tehdejší doby. Samozřejmě záleží na tom, jaká kresba to je. Já kreslím parafráze na prvky, které můžeme vidět na katedrálách. Fascinuje mě především sochařská výzdoba – chrliče a maskarony. Po přípravě kompozice celé kresby a rozvržení jednotlivých prvků nastupuje práce tužkou a tvorba samotné kresby. A to bych možná s ohledem na nutnou míru koncentrace nazval „řízenou meditací“.

Tyto práce měly mezinárodní ohlas a získaly ocenění v Québecu. Pamatujete si okamžik, kdy vám došlo, že kresby „fungují“ i mimo český kontext?

V roce 1998 jsem obdržel poštou prospekty pro Bienále miniatur v Québecu s výzvou k účasti. Rozhodl jsem se účastnit kresbou v předepsané velikosti 10x7,5 cm. K mému překvapení jsem byl hned napoprvé vybrán do výstavního souboru. To mě povzbudilo natolik, že jsem obeslal i další ročníky, až jsem v r. 2002 získal první cenu. Potvrzením toho, že moje kresby fungují i v mezinárodním kontextu pak byly další úspěšné výstavy v Kanadě, Polsku, Francii, USA nebo např. Slovinsku.

Scénografie a prostor: když obraz musí fungovat na jevišti

Působil jste v Divadle J. K. Tyla a dělal scénické návrhy. Co se malíř naučí v divadle a co se v ateliéru nenaučí?

V divadle samozřejmě získáte velký přesah do dalších uměleckých oborů: dramatu, choreografie, hudby, zpěvu. Vnímáte, jak každý, kdo se na inscenaci podílí nějakým způsobem původní dílo interpretuje.

Výtvarník se ale zároveň musí podřídit řadě faktorů: názorům režiséra, choreografa, ale i herců nebo také kulisáků. A může se tak stát, že se původní nosná výtvarná myšlenka rozplyne ve spoustě drobných individuálních požadavků na úpravy toho či onoho.

Při práci v ateliéru jste sám za sebe a připomínky jsou až od diváků hotového díla.

Výuka a generace: co zůstane po pedagogovi

Učil jste v Plzni až do roku 2010. Co je největší mýtus, který mají mladí autoři o umění – a co byste jim poradil dnes?

Že to nesmí flákat a musí to brát vážně. Nemyslet si, že kvalitní výtvarné dílo velice jednoduše vytvoří. A dále, že je potřeba mít k tomu i znalosti a přehled nejen o umění.

Základem je rozhodně to, co můžeme nazvat „řemeslem“. Perfektní zvládnutí výtvarných technik, které vám pak umožní zobrazit vaši myšlenku. K řemeslu patří samozřejmě i základy zobrazení skutečnosti: zvládnutí kresby figury, zátiší, perspektivy. A pak teoretické základy práce s barvami a kompozice. Toto vše je podstavec, bez kterého žádné pořádné výtvarné dílo vzniknout nemůže. Domnívat se, že důležitá je pouze myšlenka a „legenda“, kterou k ní vyprávím, je velký omyl. Kvalitní výtvarné dílo musí být schopné zobrazit myšlenku tak, aby žádný váš další výklad nebo vysvětlení od příslušného kurátora nebyly nutné.

Jak poznáte talent – podle výsledku, nebo podle typu otázky, kterou student klade?

Jednoznačně podle výsledku. Odpovědi na otázky jak a co tvořit, si musí každý najít spíš sám v sobě. Na odevzdané práci jasně vidíte, jestli má student talent, který dále rozvíjí. Nebo talent, který zanedbává. Stejně tak ale můžete potkat studenta s menší mírou talentu, ale velkou snahou posunovat se stále dál a dál. 

Změnila se podle vás výchova k vizuální kultuře: jsme dnes „vizuálně vzdělanější“, nebo jen „vizuálně přesycení“?

Ani jedno ani druhé. Jsme vizuálně méně vzdělaní, než byly generace před námi. Ještě za první republiky patřilo ke středoškolskému vzdělání to, že student měl základní přehled o dějinách výtvarného umění. Také uměl nakreslit slušnou perspektivu např. školního schodiště. Nebo jednoduché zátiší. Ti lepší i portrét. 

V dnešní době toto vzdělání bohužel nedostanete ani na některých základních uměleckých školách, o běžných školách ani nemluvě. Nepoznáme, že je knížka špatně, nebo vůbec, graficky upravená. Nepoznáme, že je nápis na budově špatně typograficky provedený. Filmové plakáty nejsou výtvarná díla, ale portrétní galerie hereckých celebrit.

To vše vytváří vizuální smog plný banálního obsahu. 

Organizace, bienále a veřejný život umění

Byl jste u zrodu Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti a pomáhal jste rozjet Bienále kresby Plzeň. Co vám tehdy nejvíc chybělo, že jste do toho šel?

Spoluzakládal jsem UVU nejen Plzeňské oblasti, ale i celorepublikové. Byl jsem zvolen prvním předsedou UVU Plzeňské oblasti a několik let jsem předsedal i celorepublikovému sdružení. Chyběla mi tenkrát organizace, která by zastupovala zájmy výtvarných umělců. Bývalý svaz českých výtvarných umělců byl zrušen. Ale samotný výtvarník měl daleko horší možnosti vyjednat se výstavu nebo např. prostor pro ateliér, než spolek výtvarníků, jakým se stala Unie.

Myšlenka na Bienále kresby mě napadla v r. 1994 po úspěšné výstavě kreseb šesti plzeňských výtvarníků v Galerii Jiřího Trnky. Chyběla mi akce, která by na jedné straně zvýraznila význam kresby jako takové u nás i ve světě, a zároveň by dala po celém světě vědět, že existuje Plzeň. Což se povedlo. Z lokální přehlídky, se stala přehlídka celorepubliková, středoevropská a nakonec světová. 

V porotě zasedaly významné osobnosti světového výtvarného dění, účastnilo se přes 400 výtvarníků z celého světa. Já jsem bohužel musel z osobních důvodů v r. 2009 s organizováním Bienále přestat. A pak bohužel celá myšlenka skončila na neshodách a nedostatku peněz 

Co je pro přežití výtvarné scény důležitější: silné osobnosti, nebo silné instituce?

Jednoznačně silné osobnosti. A je dobře, pokud jsou podpořeny poučenými institucemi. 

Má Plzeň dnes podle vás dost „prostoru“ pro současné umění – nebo je to pořád boj o pozornost?

Pořád boj o pozornost. V současné době ve srovnání s jinými krajskými městy Plzeň příliš výtvarnému umění nefandí. Na novou budovu Západočeské galerie proběhlo už několik soutěží. A za celá ta desetiletí nebyla položena ani jedna cihla budoucí budovy. Chybí tu jak veřejné instituce, které by disponovaly odpovídajícími výstavními prostory, tak profesionální soukromé galerie. 

Jméno ve výtvarném světě má určitě Sutnarka. Ale to je spíše zásluha jejího vedení a vyučujících.

Současnost: velkoformátová počítačová grafika a etika

V posledních letech pracujete s velkoplošnou počítačovou grafikou, inspirovanou středověkým a renesančním myšlením. Co vás na těchto obdobích dnes nejvíc oslovuje?

Stále se vracím ke studiu myšlenek, se kterým jsem začal už v 60. letech. Antická, středověká a renesanční filozofie. Biblické příběhy a mýty. Různá podobenství. Otázky po smyslu života. O vině a trestu. To vše jsou věci, se kterými se snažím ve svých grafikách pracovat.

Vaše současná témata se dotýkají etiky, řádu a odpovědnosti. Má umění být „svědomím doby“, nebo stačí, když je poctivé?

Dobré umění má být svědomím doby. 

Existuje něco, co byste dnes z principu už neudělal? (výtvarně nebo lidsky)

Člověk nežije ve vzduchoprázdnu. Celý život je ovlivňován tím, co se kolem něj děje. Někdy se snaží jen přežít, někdy má i dost energie na to, aby se snažil v něčem zlepšit život i pro ostatní. Já jsem svůj život prožil z velké části ve 20. století, které bylo zvláště v našich zemích značně turbulentní. Když se za ním ohlédnu, tak si myslím, že ten můj život, byl naplněný.  

Závěr

Kdybyste měl vybrat jedno dílo z výstavy jako „vstupní bránu“ pro laiky – které?

Vše je vzájemně provázáno tak, že jedno dílo určit nelze. Výstava je souborná a měla by divákovi ukázat, že i v pestrosti může být jednotící výtvarná myšlenka.

Co je na tvorbě nejhezčí: začátek, práce uprostřed, nebo chvíle, kdy to pustíte z ruky?

Jak kdy. (úsměv)

Jak vypadá váš ideální tvůrčí den?

Můj osobní život se bohužel změnil natolik, že tvůrčí dny už nemám. Všechna fyzická omezení související se stářím mi neumožňují se věnovat tomu, co jsem celý život miloval. 

Kdybych se měl vrátit k tomu, jak to bývalo dřív, tak bych asi řekl, že ideálním tvůrčím dnem pro mě byla noc. Vše se ztiší, nikdo vás neruší a můžete v klidu pracovat na tom, co vás právě napadá. 

Co byste si přál, aby o vás jednou řekl návštěvník, který vás nikdy osobně nepoznal?

Aby měl pocit, že mu moje díla měla co říct.

Děkujeme za vstřícnost, otevřenost a inspirativní rozhovor. Velmi si vážíme toho, že jste si udělal čas a podělil se s námi i s našimi čtenáři nejen o své zkušenosti, ale také o osobní pohled na tvorbu, která má kořeny v Plzni a také přesah do současných témat. Zároveň zveme naše čtenáře na výstavu v Západočeském muzeu, která probíhá od 13. 2. do 12. 4. 2026 – přijďte si ji prohlédnout a zažít tvorbu Jaroslava Zapletala naživo. (Redakce REGIONPLZEN.CZ)

Galerie