Ze všeho mne vytáhla rodina, díky ní jsem na smutek neměla čas
Na rozdíl od mnohých českých seniorů nenadává na nic, rozčiluje se prý zásadně jen kvůli tomu, že nestíhá něco udělat, někam doběhnout. „Dříve jsem vstala ve čtyři ráno, než jsem šla do práce, tak jsem vyprala, všechno jsem stihla, ale dnes už tolik sil nemám,“ vypráví Libuše Mikutová z Blatna u Jesenice, která v 77 letech například obratně ovládá auto. I když by si mohla dopřát klidu, stará se o zahradu, má sedm slípek. Život prý tráví střídavě u dcery v Žihli, to když jí není úplně dobře, a ve své chalupě v Blatně u Jesenice.
Oáza klidu v Žihli
Když se ohlédne, tak největší smutek prý zažila, když jí ve věku 38 let zemřela dcera. „Když zemře dítě, je to nejhorší věc,“ ohlíží se za svým životem energická žena, která hodně času tráví i v Domově s pečovatelskou službou v Žihli, kde pracuje její druhá dcera.
„Je to tady oáza klidu, dožila tu moje maminka a já sem mám také podanou žádost. Až nebudu moci, nastěhuji se sem,“ plánuje žena, která většinu obyvatel domova zná a s některými čas od času poklábosí, popije kávu. „Jako to dělala moje maminka, kterou jsme si s bratrem vždy brali na víkend k sobě. Ale ona už v neděli říkala: Libuško, už mě odvez domů,“ líčí paní Libuše.
Vedle ztráty dítěte zažila i ztrátu partnera. Dvakrát totiž ovdověla. Když jí odešla dcera i manželé, tak ji prý zachránila vždy rodina. Má totiž čtyři vnuky a vnučky a devět pravnuček a pravnuků. ,,Nejstaršímu pravnukovi je 15, vnučce je 13, následuje desetiletá, osm, sedm, pět a tak dále,“ vypráví paní Libuše, která prý jedno z pravnoučat hlídala od osmi měsíců. „Ze všeho mě vytáhli, neměla jsem na smutek čas,“ líčí seniorka. Přes třicet let pracovala v zemědělském družstvu v Blatně, předtím, než se narodily dcery, byla zaměstnaná v porcelánce.
Práce s koňmi? Žádný problém
„Když jsem v roce 1966 nastoupila do JZD, pracovala jsem v různých profesích – chodila jsem na pole, dělala jsem v kravíně, ve výkrmně prasat, s koňmi jsem jezdila,“ vzpomíná dáma, která se prý bez problémů vrhala i do typicky mužských prací, jako je třeba právě ježdění s koňmi.
„Okšírovali mi koně, zapojili do valníku, řekli jeď na pole, tam jsou vály a válej před cukrovkou a za cukrovkou,“ vzpomíná žena na šedesátá a sedmdesátá léta minulého století, kdy vůbec nebylo samozřejmé, že by vše zvládly traktory. „Tolik jich totiž tehdy v našem zemědělství nebylo,“ vypráví Libuše Mikutová.
„Když se ještě ze snopů stavěly panáky nebo mužíky, jak se jim také říkalo, tak mi dali jednoho kočího a já jsem mu házela snopy nahoru, on je rovnal a vozili jsme je k mlátičce,“ vzpomíná žena, která by zřejmě i dnes pár snopů ještě bez problémů zvládla.
Ráno ve tři hodiny prý chodila do kravína, když krmila krávy. „V osm hodin jsem zamířila domů, vypravila jsem děti, po osmé hodině se chodilo pást, přišla jsem v půl jedenácté, honem jsem udělala oběd a odpoledne ve dvě se šlo znovu pást a večer dojit,“ vypráví. Další štací prý byla výkrmna prasat, když onemocněla jedna z krmiček. Tam pracovala až do svých 63 let.
Dnes je podle ní venkov úplně jiný. „Dříve to byla dřina, většinou ruční práce, dnes je většina prací mechanizovaných. Ale mrzí mě, že kravín i výkrmna prasat chátrají a pěstují se jen plodiny, hlavně obiloviny a řepka. Jen na tom se vydělá. S živočišnou výrobou by zkrachovali, jako se to stalo majitelům, kteří družstvo převzali po roce 1989,“ popsala žena.
„Když jdu s vnoučaty na procházku k rybníku a procházíme kolem prasečáku, tak mi srdce strašně buší, protože jsem z toho smutná,“ vypráví Libuše Mikutová. Po revoluci zvládla i politiku a studium. Byla totiž dlouhá léta v zastupitelstvu Blatna a také má za sebou Univerzitu třetího věku, závěrečné zkoušky a předání osvědčení o studiu v Praze-Suchdole. Byla prý mezi nejlepšími.
