Zvláštní uvedení dokumentu Umanutá o Drahomíře Vihanové v režii Miroslava Janka zahájí 22. dubna 25. ročník filmového festivalu českých filmů Finále Plzeň. Snímek se na plátno před festivalové publikum dostane krátce po dokončení střihu a postprodukčních pracích. „Paní režisérka Vihanová se tímto uvedením symbolicky po roce vrací do Plzně, kde loni byla předsedkyní poroty a kde také vznikala část dokumentu,“ říká Ivan Jáchim, ředitel festivalu. V roce 2010 navíc věnoval festival Drahomíře Vihanové knihu z edice Finále.
„Snímek bude pochopitelně vycházet ze životního příběhu a tvorby této svérázné a dle mého názoru nedoceněné autorky, ale místo životopisného a filmografického informování se bude snažit o hlubší výpověď,“ uvádí Miroslav Janek k portrétu Drahomíry Vihanové. Její celovečerní prvotina skončila v trezoru a režisérka se tak etablovala především jako jedinečná dokumentaristka a pedagožka na FAMU, na níž vzpomínají celé generace našich tvůrců z oblasti hraného i dokumentárního filmu.
Projekt Umanutá má svůj počátek v létě 2010, kdy režisérka Daniela Gébová zorganizovala několikadenní předtáčku k filmu o Drahomíře Vihanové na její chalupě v Orlických horách. „Já jsem se zapojil v roli kameramana. V lednu 2011 mi Daniela oznámila, že odjíždí na dlouhou dobu do Austrálie a nabídla mi, přesněji řečeno vybídla mě k tomu, abych tento projekt převzal, pokračoval v něm a dokončil ho. Této pobídky jsem se s chutí chopil,“ líčí vznik filmu Miroslav Janek.
„Zkoumáním jednotlivých životních vzletů a pádů paní režisérky, a reflektováním témat některých jejích filmových děl jak hraných, tak dokumentárních, chci dospět k formě víceméně esejistické, k otázkám životních ztrát a nálezů, k otázkám tvůrčí umanutosti a daně z ní plynoucí, k otázkám samotného smyslu či nesmyslu lidského konání, potažmo i k otázkám stavu věcí jak ve filmu, tak ve společnosti,“ dodává Miroslav Janek.
Snímek vznikl v koprodukci společnosti Verbascum a České televize. V jednání je jeho uvedení v tuzemské kinodistribuci společně s krátkým filmem Drahomíry Vihanové Denně předstupuji před Tvou tvář... z roku 1992.
Projekcí dokumentu Umanutá 22. dubna začne sedmidenní festivalový maratón cca 170 filmů a řady dalších doprovodných programů. Všechny nové české celovečerní filmy a bohatý výběr z domácích dokumentů, zrestaurované kopie polských snímků za přítomnosti režisérů Krzysztofa Zanussiho či Janusze Majewského, retrospektiva režiséra Martina Šulíka, kompletní seriál Terapie, společné rané filmy Jana Hřebejka a Petra Zelenky z FAMU, venkovní projekce filmů s motivem šílenství, Dlouhá noc krátkých filmů, přednáška Tomáše Sedláčka o vztahu filmu, filosofie a ekonomie touhy, talkshow Milana Šteindlera a Tomáše Vorla, beseda s celým hereckým rodem Trojanů, výstava výtvarníka Theodora Pištěka, workshopy Jak se dělá 3D a František Fuka a konec titulků v Čechách - to je pouze stručný výběr z bohaté nabídky filmového festivalu Finále Plzeň, který letos proběhne pod heslem „Co dokáže film“.
Více informací a kompletní program na www.filmfestfinale.cz.
DRAHOMÍRA VIHANOVÁ
Narozena 31. 7. 1930 v Moravském Krumlově. Na FAMU studovala v letech 1960-1965 pod vedením Václava Wassermana a později Otakara Vávry režii hraného filmu. K ní si po otevření samostatné katedry přidala i střih a oba obory také absolvovala. Po absolutoriu točila zakázkové snímky pro Krátký film a pracovala ve Filmovém studiu Barrandov jako pomocná režisérka a asistentka režie na filmech Otakara Vávry Romance pro křídlovku (1966) a Třináctá komnata (1968). V dlouhometrážním hraném filmu debutovala v roce 1969, její prvotina Zabité neděle byla však vzápětí uložena do trezoru (distribuční premiéry se dočkala až v roce 1990). V roce 1975 jí byl umožněn návrat k profesi alespoň na půdě dokumentu (Ženy socialistického Československa), od roku 1977 byla v Krátkém filmu externí, od roku 1984 interní režisérkou. Jako autorka námětů, scenáristka, režisérka a od 80. let i střihačka svých filmů se pak rychle stala přední představitelkou existenciálně laděné linie československého dokumentarismu – např. Poslední z rodu (1977), Hledání (1979), Zahrada plná plenek (1982), Variace na téma „hledání tvaru“ (1986), Za oknem... (1988), Proměny přítelkyně Evy (1990), Denně předstupuji před Tvou tvář... (1992). Na konci 70. let spolupracovala s Čs. Televizí v Ostravě (Život s paprskem světla, 1978; Život jako krásné pole, 1978), v 90. létech pokračovala v televizní práci nejprve dokumentem Konjunkturální portrét aneb Tři životy Vlasty Chramostové (1992), později účastí na cyklech Jak se žije, Zpověď, Ego a Diagnóza. V hraných filmech Pevnost (1994) a Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000) vyslovila v návaznosti na prvotinu vytěsňované nadčasové otázky individuální i společenské mravní integrity a řádu.
