OLEJ, PLÁTNO
130 X 75 CM O 893 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Kotík byl jako syn malíře Pravoslava Kotíka od dětství formován uměleckým milieu. Prostředí výtvarného umění, hudby, poezie, setkávání s výraznými uměleckými osobnostmi jej nasměrovalo na dráhu umělce, která jakkoli je pestrá, je ve své podstatě velmi přímočará. Nebyl pouze malíř, v důsledku svého odporu vůči socialistickému realismu (ale nezapomeňme, že stále byl smýšlením orientován doleva!) nemohl v 50. letech vystavovat a proto působil také v prostředí uměleckého designu. Na EXPU 58 se účastnil se skleněnou mozaikou Slunce-vzduch-voda. Smýšlením byl levičák, obdivoval ruskou avantgardu. Za války spolupracoval s levicovým odbojem. V 50. letech byl kvůli svým kontaktům se surrealisty kolem Teigeho pod dohledem tajné policie. Jeho samostatná výstava v roce 1957, uskutečněná v Topičově salonu v Praze po návratu z cesty do Itálie, se stala pro české, po válce od západu izolované umění mezníkem. Od tehdy se totiž začíná v soudobém tisku odvíjet diskuze na téma abstrakce versus realismus a abstraktnímu umění začíná být přiznávána jistá vážnost. Jeho pražský vinohradský ateliér se stal jedním z center umění 60. let. Po invazi 1968 využil příležitosti stipendia v Berlíně a v Německu zůstal. Začínal před druhou světovou válkou a jako většina umělců byl ovlivněn kubismem a surrealismem. Roku 1942 se stal členem Skupiny 42. Již tehdy jeho poetika civilismu inklinovala k abstrakci a skupině ideově vzdálenému expresivnímu vyjádření. Zásadní byla cesta do Itálie, kde se setkal s Asgerem Jornem, bývalý členem skupiny COBRA. Zde jsou kořeny jeho dekonstruktivního přístupu, kde nejprve bortí, by pak znovu budoval Kotík byl zvláštní případ umělce, skutečně vážně a nikterak hospodsky zaujatého matematikou a filosofií a odehrával se v něm neustálý rozhovor až zápas intuice a ratia. V posledku u něj vždy vyhrával rozum. To je v jeho díle nápadně patrné a je v řádu věci, že v 70. letech jeho tvorba nabrala do plachet konceptuální vítr, založený na vůdčí úloze myšlenky. Obraz byl pro něj strukturou vztahů, a jeho příspěvky českému informelu jsou proto v tomto duchu, nejde u něj o „pouhé“ vynášení pocitů z hloubi ven. Takový přístup byl jeho převážujícímu racionálnímu založení vzdálen. Názorným příkladem tohoto uměleckého uvažování, jehož impulzem bylo setkání s Jornem, jsou především klíčové expresivní Hlavy králů a Deukalion, které jsou ve sbírce Národní galerie, a spadá sem také naše Kompozice z roku 1960. Poznámka na okraj Doma v koupelně máme luxferovou stěnu. Z vany pozoruji dekonstruktivní hru barevných tvárnic, které obraz předmětů, umístěných za stěnou, deformují na rozeklané komponenty šedesátoletní Kotíkovy ikonografie. Kotík v letech 1950-54 ve Škrdlovických sklárnách u Emanuela Beránka zpracovával hutnické sklo. Tuhle mi, pozoruje proměnu kartáče na vlasy skrze dutou skleněnou tyrkysovou dlaždici, blesklo: tu to ten Kotík vzal! lš ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
