Některým hrozí ztráta bydlení a možnost, že budou spát se svou rodinou pod mostem. Jiní žijí v nevyhovujících podmínkách ubytoven, kde platí neuvěřitelně vysoké nájemné za jednu místnost bez sociálního zařízení, s plesnivými zdmi a třeba i se sazebníkem pokut za to, když dítě běhá po chodbě.
Někteří klienti Člověka v tísni by byli schopni bydlet v běžném nájemním bydlení, ale bez potřebné pomoci propadají systémem a končí na azylových domech – problémem jsou chybějící prostředky na kauci za nájemné (většinou stanovené ve výši třech měsíčních nájmů), často pak jejich etnicita. "Je dobré si při tom všem uvědomit, že v ČR bylo podle posledního sčítání lidu, domů a bytů (rok 2011) více než šest set tisíc neobydlených bytů. Byty tedy jsou, ale zkrátka jen pro někoho," říkají pracovníci Člověka v tísni .
O tom se přesvědčila i pětičlenná rodina, které se společnost již několik měsíců neúspěšně snaží pomoci sehnat bydlení. „Vše se zpočátku zdálo jednoduché. Rodina neměla příliš vysoké nároky, s placením nebyl nikdy problém, na kauci měli prostředky také. Navíc si rodina může dovolit nájemné včetně poplatků za energie ve výši dvanáct a půl tisíce. Zdálo se tedy, že najít nový byt nebude až tak složité,“ začíná vyprávět Sarah Huikari, pracovnice Člověka v tísni, která rodině pomáhá.
S ohledem na to, že je pán upoutaný na invalidní vozík bylo třeba hledat byt bezbariérový. Paní má navíc další zdravotní komplikace – trpí psychickou poruchou. Rodina by si tak přála školu a lékařskou péči v místě nového bydliště. „Ačkoliv je rodina ochotná se přestěhovat prakticky kamkoliv po Plzeňském kraji, dojet na prohlídku bytu v jejich případě nebylo vždy jednoduché. Společně jsme prošli celou řadu nabídek. Vhodný byt, který by byl někdo ochoten pronajmout, jsme však nenašli,“ uvádí Sarah Huikari. Vedle bezbariérovosti bylo podle ní komplikací to, že je pán romského původu. Při telefonátech zaznívalo s železnou pravidelností „majitel má špatné zkušenosti…“.
Pracovnice tedy společně s pánem začala obvolávat sociální služby, neuspěly však ani u nich a žádné vhodné bydlení nenašli. Rodina propadla sítem nájemního i chráněného bydlení. „Obce zas mají byty pouze startovací pro mladé lidi do 26 let nebo pro seniory. Většina bytů pro osoby se zdravotním postižením byla obsazena. Čekací lhůty u obecních a městských bytů jsou dva až pět let,“ popisuje další neúspěchy při hledání bydlení Sarah Huikari.
Rodina podle ní začíná propadat skepsi. Situace je absurdní – i přesto, že si rodina, která momentálně žije na Klatovsku, může dovolit velmi slušné nájemné, nemůže najít nový domov. Tržní nájemné je pro ni nedosažitelné, městské byty nejsou pro přespolní, nebo se na ně čeká dlouho a do žádné sociální služby se celá rodina nehodí.
„Pán mi mnohokrát říkal, že by si přál najít pro svou rodinu stabilní domov, ne jen náhradní bydlení na přechodnou dobu. Nechce se v budoucnu dostat do obdobné situace a vystavovat svou rodinu riziku, že je rozdělí po azylových domech a ubytovnách,“ doplňuje Sarah Huikari.
Ta doplňuje výzvu: „Rodina hledá bezbariérový byt o dispozici alespoň 2+1, optimálně v okresech Plzeň-jih, Klatovy, Domažlice, Plzeň-město. Pokud by byl někdo ochoten rodinu ubytovat, prosím, aby mě kontaktoval.“
