Když se řekne ubytovna, může si spousta lidí představit ubytovnu pro lidi, kteří přijíždějí do daného místa na krátký čas za prací. Když ale mluvíme o bydlení a životě na ubytovnách, je to jiná situace. Jak taková ubytovna vypadá?
Původně byla většina ubytoven skutečně pro krátkodobé ubytování lidí, kteří přijíždějí za prací. Rozhodně tato zařízení nabyla stavěna na to, aby v nich žil člověk dlouhodobě, třeba i několik let a s celou rodinou. Navíc jsou ubytovny zřizovány v i různých objektech, které původně ani nebyly určené k bydlení. V Plzni je například jedna z ubytoven v bývalých šatnách pro zaměstnance dráhy – dva metry od oken projíždějí vlaky. O jednotné podobě ubytoven tedy rozhodně nelze mluvit.
Kdybych mluvila o “typické“ ubytovně, ve které žijí lidé, kterým pomáháme, tak bych jí popsala takto: málokdy dvě, spíše jedna místnost ve které bydlí třeba celá rodina pohromadě. Sociální zařízení jsou většinou společná na chodbě, někdy i pro celé patro. Setkáváme se s tím, že jsou sociální zařízení v katastrofálním stavu – neodtékající odpady, plíseň, špína. Někdy se majitel o ubytovnu stará, ale jsou ubytovny, kde je majiteli úplně jedno, v jakém prostředí lidé žijí. Jedna věc je podoba bydlení, druhou je i přístup pronajímatelů. Kolegové před několika lety zpracovali analýzu ubytoven v našem regionu. V analýze najdete i tak nepředstavitelné věci jako pokuty vybírané za běh dítěte po chodbě.
To zrovna nevypadá jako současný standart bydlení v ČR. Navíc se za nájemné platí hodně velké částky. Proč si ti lidé nenajdou běžné bydlení?
Na ubytovnách mnohdy končí rodiny, kde jsou rodiče nezaměstnaní, často dlouhodobě nezaměstnaní. Nemají peníze na to, aby mohly bydlet v běžném nájemním bytě, nemají na kauci na byt. Velká část bytů se pronajímá přes realitní kanceláře, kde je navíc nutné platit provizi. Těm lidem prostě chybí peníze na vstup do bydlení u soukromých pronajímatelů. Další problém je, že města nemají byty, které by jim mohla nabídnout. Často je z možnosti získat do pronájmu obecní byt diskvalifikují dluhy, které vůči obci mají. Proto lidé zůstávají na ubytovnách. Zároveň majitelé bytů nechtějí pronajímat svůj byt některým lidem. Osobně jsem se setkala s diskriminací. Rodina, se kterou jsem pracovala, byla odmítnuta kvůli tomu, že byli Romové.
Jak se v takovém prostředí žije. Jaké to je se v takovém prostředí třeba učit do školy?
Tam není moc prostor na to se učit. Děti na ubytovnách prostě nemají žádný vlastní prostor, který by měly jen pro sebe. Takže příprava do školy tam je daleko náročnější, než je běžné.
V ČR už se už hodně let mluví o sociálním bydlení.
Troufnu si říct, že většina měst není na zavedení sociálního bydlení připravená, nemají promyšlenou žádnou koncepci. Nejsou připraveny na to, že by měly sociální bydlení zajišťovat. Určitě jsou města, kde už sociální byty mají, nebo se na zavedení systému připravují. O většině měst však lze s trochou nadsázky říci, že bezdomovectví svým systémem služeb jako jsou noclehárny nebo azylové domy či holobyty spíše spravují, než aby jej efektivně ukončovala.
Byznys s ubytovnami je navázán na sociální dávky – často je to tak, že peníze chodí rovnou majitelovi ubytovny na účet. Dochází v tomto ohledu k nějakým změnám?
Loni se změnil systém doplatků na bydlení, který se hodně dotýká právě ubytoven. Ubytovny musí nyní projít schválením hygienického řádu, bez něj nemohou na tuto ubytovnu doplatky směřovat. Zároveň k tomuto vyplácení dává souhlas obec. Některé obce doplatky schvalují, někde s výplatou na ubytovnu obec nesouhlasí. Jsou i obce, jejichž zastupitelé toto opatření vnímají jako šanci, jak na svém území ubytovny rušit. Bohužel ale současně nenabízejí jakékoli alternativní řešení bydlení těchto lidí. Celým procesem se zkrátka pokoušejí vytlačit lidi žijící na ubytovnách ze své obce. Argumenty pro vystěhování lidí jsou takové, že by se lidé měli vrátit do obce, kde mají trvalé bydliště,
resp. tuto obec požádat o pomoc. Starostové a zastupitelé často zdůrazňují, že není jejich povinností se o tyto lidi starat. Je dobré poznamenat, že lidé si na ubytovnu trvalé bydliště dát nemohou. Zároveň se ale setkáváme i s tím, že i lidem, kteří mají v obci trvalé bydliště, obec v případě uzavření ubytovny nenabízí jiné bydlení. Ať už mají lidé trvalé bydliště kdekoli, je třeba si uvědomit, že řada rodin na ubytovně bydlí již několik let, děti chodí v místě do školy, dospělí do práce. V okamžiku, kdy se musí vystěhovat z obce, tak samozřejmě hrozí, že přijdou o práci a musí řešit přechod dítěte do jiné školy. Ubytovny v žádném případě neobhajuji a byla bych strašně ráda, kdyby lidé, se kterými pracujeme,
měli běžné bydlení, domov, od kterého se ubytovna hodně liší. Zrušení ubytoven je podle mě krok správným směrem. Nelze jej však udělat bez dalších opatření a vytvoření alternativ. Jinak lidé sice již nebudou bydlet v nevyhovujícím prostředí ubytoven, ale zároveň nebudou bydlet vůbec.
