Studují, nemají žádné zdravotní ani sociální problémy a o víkendu si dají nějaké drogy. Nepovažují se za narkomany, přestože jimi jsou. Právě těm, vedle dlouhodobě závislých, nabízí pomoc plzeňské Centrum protidrogové prevence a terapie. To se ve svých střediscích P-centrum a K-centrum s Terénním programem a Programem následné péče zabývá prevencí nebo se stará o narkomany po léčbě.
"V Plzni lidé nejvíce z nelegálních tvrdých drog užívají pervitin, na druhém místě je heroin. Nejrozšířenější drogou jsou ale marihuana a hašiš. Polovina žáků středních škol s nimi má aspoň jednu zkušenost," popisuje ředitelka Centra Dana Šedivá. Centrum se věnuje i prevenci na školách či v dětském domově, intenzivně pracuje i s narkomany. "Nedaří se navázat kontakty s víkendovými uživateli pervitinu, extáze a podobných drog. Vůbec si totiž nepřipouštějí rizika, a proto mají minimální motivaci pro kontakt s terénními pracovníky. Drogu vnímají jako zpestření. Úspěchy proto většinou máme například při testování kvality extáze na tanečních party. Uživatele většinou zajímá, jak je droga kvalitní, pak se podaří třeba upozornit na zdravotní rizika, která drogy přináší," popisuje Šedivá.
Často mají terénní pracovníci problémy vůbec se na party dostat, protože organizátoři bývají k jejich práci nedůvěřiví.
Víkendoví uživatelé se většinou snaží utajit, že drogy berou - i to je jeden z důvodů, proč je těžké s nimi navázat kontakt. Doby, kdy narkomani obdivovali staré feťáky, kteří jsou na drogách léta, skončily. "Přesto v Plzni několik podobných lidí žije. Je jim od třiceti do padesáti roků, většinou vypadají mnohem starší, žijí u rodičů nebo využívají přízně žen. Peníze shánějí krádežemi nebo se starají o prostitutky. Nepřizpůsobují se běžnému životu, nemají práci, skvěle ovládají výrobu drog, znají drogovou komunitu a střídavě pobývají ve vězení. Jsou rozhodnuti život s drogami dotáhnout až do konce," říká ředitelka.
Už na základní škole má asi polovina z nich zkušenosti s opilostí. Bývá jim kolem dvanácti čtrnácti let, když poprvé zkusí lehké drogy.
"Setkali jsme se i s třináctiletými dětmi, které užívají léky v kombinaci s alkoholem," upozorňuje Šedivá. Rodiče se přitom často naivně domnívají, že jich se problém vůbec netýká. Mohou jen těžko rozeznat, že jejich dítě užívá drogy, pokud jej nezastihnou před odezněním jejích účinků.
"Existují ale i další znaky. Často se na nás proto obracejí rodiče, kteří podezírají své potomky z experimentu s drogami," říká ředitelka. Centrum proto slouží jako informační a poradenské zázemí i pro rodiče, kteří se bojí o své děti. Speciální program, P-centrum, se zaměřuje na prevenci ve školách.
Narkomani, kteří přijdou do centra, dostanou příležitost, promluvit si o sobě, ale i třeba polévku a sprchu.
"Jde o službu nezbytnou k přežití. Narkoman poslední peníze utratí za drogy, nikdy za jídlo. Trpí podvýživou, je náchylný k infekcím. Neumí si zařídit základní věci. Klient získává zkušenost, že se dá žít i bez drog, a vzniká mezi námi důvěra," popisuje Šedivá.
Narkomani mohou přijít také jen kvůli výměně jehel. Když se rozhodnou skončit s drogou, poradí jim lidé z centra, zda zvolit ambulantní či pobytovou odvykací léčbu. Připraví je na ni, po jejím skončení mohou pokračovat v doléčovacím programu. Návrat domů je totiž velkým rizikem - narkoman, který se roky pohybuje jen v drogové komunitě by sám obtížně hledal práci či bydlení, většinou také má konflikty s rodiči. "Očekávají, že se z léčby vrátí zcela jiný člověk a bývají velmi zklamaní, že tomu tak není," konstatuje Šedivá.
První klienti Programu následné péče skončili resocializaci teprv loni, a tak lze těžko odhadnout, jak jsou úspěšní.
"Efektivita se pohybuje asi mezi padesáti a sedmdesáti procenty. Závislost je totiž chronické onemocnění, s nímž se narkoman potýká celý život. Doléčovací program je proto nezbytný i v okamžiku, kdy abstinuje několik let, ale ocitne se ve vážné krizi, kdy hrozí selhání," vysvětluje ředitelka.
