Při volbě nového repertoárového titulu sáhla dramaturgie plzeňské opery netradičně po vrcholném oratoriu švýcarského skladatele Arthura Honeggera (1892–1955), pro něhož inspirativní libreto vč. podrobného scénáře skladby vytvořil básník Paul Claudel. Příběh dívky, která slyšela hlasy svatých, se tak stává vyvrcholením operní sezony propojené heslem „tajemství a mysteria“. Oratorium Jana z Arku na hranici zní v Divadle J. K. Tyla poprvé, jeho scénická podoba je společným projektem souborů opery a baletu.
(Dosud jedinou příležitost ke zhlédnutí Jany z Arku měli plzeňští diváci v Pekle 17. 1. 2009, kdy ji ve spolupráci uvedly Plzeňská a Česká filharmonie ke 40. výročí sebeupálení Jana Palacha).
Děj oratoria je soustředěn do posledních okamžiků života Panny orleánské, kdy myslí mladičké mučednice probleskuje série obrazů z jejího života, které se převrství do velké mozaiky a jejichž vyústěním je hluboká důvěra v pokoru a lásku.
V žité označení Jany z Arku na hranici jako ´dramatického oratoria´ podtrhuje výrazný potenciál díla nabízejícího vedle koncertního uvedení také možnost provedení scénického. Koncepce mladého šéfa operního souboru DJKT a režiséra Tomáše Pilaře však směřuje ještě dál, k vytvoření multižánrové, všechny smysly oslovující inscenace.
Na otázku, co mu na Honeggerově a oratoriu nejvíc uhranulo, Tomáš Pilař odpovídá:
„V první řadě provázanost nejniternější intimity a pokory a monumentálního, až operně efektního formátu díla. Dále fantaskně imaginativní přístup k vyprávění příběhu. Přeci jen Jana byla v době své smrti ještě dítětem a všechny scény jsou nazírány právě z toho hlediska. Inkvizice se mění ve zvířata, nebezpečná i komická zároveň, králové hrají karty o Janinu duši, nebesa se otevírají za zvuků hlasů svatých, kolem Jany procházejí andělé, otevírá se země a zní hlasy pekel. Celé mi to připomíná fantaskní psychedelickou fresku, jíž však dominuje světlo věčnosti. I scénicky se proto budu snažit o těsné propojení opulentního vizuálního expresionismu s meditativní minimalistickou kompozicí.
A do třetice to je bohatost a fascinující hloubka Honeggerovy hudby. V Janě z Arku zazní názvuky snad všech hudebních žánrů, které do té doby na světě existovaly. Počínaje gregoriánskými melismaty, přes palestrinovskou polyfonní práci, francouzské tance, bachovský a regerovský kontrapunkt, impresionistickou hudební barevnost, až po vyhrocený tvrdý expresionismus Honeggerovy doby.“
Jana z Arku na hranici v Divadle J. K. Tyla aspiruje na to, stát se ´nejlidnatější´ inscenací plzeňské opery za mnoho posledních let. Obsazení orchestru je jedno z největších, jaké kdy mohli diváci v Plzni zažít, orestřiště Nového divadla bylo proto nutno rozšířit o několik dalších segmentů.
Diváci se mohou těšit zejména na čtyři klávesové nástroje: nový Steinway, klavírní křídlo, zvonkohru a na Martenotovy vlny (resp. novějšího nástupce tohoto zvláštního elektronického nástroje). Kromě čtyř interních klavíristů DJKT, kteří se budou u klávesových nástrojů střídat, bude do projektu zapojena ještě alternující čtveřice externích koncertních klavíristů. Nový Steinway se nezaměnitelným způsobem prosadí zejména v okamžiku, kdy jeho prostřednictvím Honegger instrumentuje půlnoční zvony. Efektní je i zapojení rozsáhlé baterie bicích nástrojů či obsazení tří saxofonů. Na mohutném účinku se bude podílet operní sbor spolu s Novou Českou písní a Dětským sborem DJKT, zapojen je rovněž celý baletní soubor.
V mluveném partu titulní postavy alternuje operní pěvkyně Ivana Klimentová s herečkou Klárou Kovaříkovou, Bratra Dominika ztvární herec Jaroslav Someš. O pěvecké úlohy se podělí sólisté Radka Sehnoutková, Ivana Šaková, Ivana Veberová, Jana Foff Tetourová, Alžběta Vomáčková, Tomáš Kořínek, Jevhen Šokalo, František Zahradníček, Pavel Horáček a Dalibor Tolaš.
Hudebně oratorium nastuduje Oliver Dohnányi, jeho působivá výtvarná stránka je dílem Daniela Dvořáka (scéna), Aleše Valáška (kostýmy) a Daniela Tesaře (světelný design).
___________________________________________________________________________
Oratorium Jana z Arku na hranici (Jeanne d´Arc au bucher) vzniklo z podnětu ruské tanečnice a herečky Idy Rubinsteinové (1885–1960). Arthura Honeggera oslovila v roce 1925, seznámila jej i s Paulem Claudelem, jenž během krátké doby vytvořil inspirativní básnické libreto a podrobný scénář skladby. K dokonalému souznění mezi oběma tvůrci Honegger podotýká: „V Janě zArku na hranici byl Claudelův přínos tak velký, že jsem se nepovažoval za skutečného autora, nýbrž pouhého skromného spolupracovníka.“
Premiéra oratoria se uskutečnila 12. května 1938 v Basileji, svou jevištní premiéru mělo 13. června 1942 v Městském divadle v Zürichu.
